Autoři vyšetřili 110 pacientů s profesionálním syndromem karpálního tunelu (SKT) za 2 až 14 let od ohlášení nemoci z povolání. Ženy tvořily 59 % souboru. Průměrný věk probandů byl 49,6 ± 7,5 roku, průměrná délka rizikové pracovní expozice 19,9 ± 9,3 roku. Jako etiologická profesní noxa se při vzniku SKT uplatnilo přetěžování horních končetin u 62 % souboru, vibrace lokálně přenášené na ruce nebo vibrace v kombinaci s přetěžováním u 38 %. V době kontrolního vyšetření bylo již 70 % probandů ve starobním nebo invalidním důchodu. Invalidními nebo častěji částečně invalidními pro nemoc z povolání se stalo 49 % osob. Po komplexním zhodnocení subjektivních obtíží, fyzikálního neurologického vyšetření a EMG bylo zjištěno, že pouze 14 % souboru má negativní nebo jen hraniční nález SKT. U ostatních přetrvává obraz SKT alespoň lehkého stupně. Dle EMG je 70 % souboru postiženo motoricko-senzitivním typem poruchy. Dekompresní operace byla provedena u 64 % osob. Na základě srovnání subjek- tivního hodnocení, EMG nálezu i neurologického fyzikálního vyšetření bylo zjištěno, že u čtvrtiny až třetiny postižených profesionál- ním SKT lze očekávat po ohlášení nemoci z povolání a vyřazení z rizikové práce další progresi onemocnění.

        Klíčová slova: úžinové syndromy, syndrom karpálního tunelu, profese, nemoci z povolání