Ukáže-li se, že rozhodnutí o existenci nemoci z povolání závisí na interpretaci svědeckých výpovědí, na posouzení skutečností, které nemají čistě lékařský charakter, nebo chybí-li některé podklady důležité pro lékařské hodnocení věci, neměli by zdravotníci realizovat právní akt uznání nemoci z povolání. Kompetenci k rozhodnutí má v takovém případě jedině soud.

        Klíčová slova: nemoci z povolání, posuzování, soudy