Při posuzování a uznávání přenosných a parazitárních nemocí z povolání se setkáváme s řadou zvláštností. Jedná se zejména o následující specifické rysy: 1. Posuzování a hlášení těchto nemocí se většinou děje v době, kdy již tyto nemoci netrvají. 2. Určité přenosné či parazitární onemocnění může být u jednoho pacienta uznáno a ohlášeno jako nemoc z povolání mnohokrát po sobě. 3. Nemá žádný racionální význam stanovovat, jak dlouho byl pacient před zjištěním nemoci z povolání exponován příslušnému pracovnímu riziku, tj. působení infekčního činitele. 4. Přenosné a parazitární nemoci zpravidla nevedou k vyřazení pracovníka z jeho dosavadní práce. 5. Většina nemocí se beze zbytku vyléčí. 6. U převažující části případů nevzniká nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti. 7. Zařazení některých nemocí do určité položky seznamu nemocí z povolání nemusí být jednoznačné. 8. Je velmi nesnadné přesněji stanovit míru rizika, že pracovník při výkonu určité profese onemocní přenosnou nebo parazitární nemocí. 9. Při současné legislativě nelze vyloučit, že se počet přenosných a parazitárních onemocnění uznaných za nemoci z povolání mnohonásobně zvýší, aniž by se významně změnila četnost těchto nemocí v populaci. 10. V případě těchto onemocnění zřejmě nemá smysl používat pojem ohrožení nemocí z povolání

        Klíčová slova: přenosné a parazitární nemoci, nemoci z povolání, uznávání nemocí z povolání