Souhrn:
Studie vztahu lékáren a drogerií v prvních letech samostatného Československa
(1918 – 1928)
Sporů mezi lékárníky a kondicinujícími obratně využil ke svému rozkvětu drogistický stav. V roce
1780 byl poprvé povolen drogistům prodej přírodních drog a živnostenský řád z roku 1856 (později
novelizovaný) přiznal možnost výroby, přípravy a prodeje jedů a léčivých látek, pokud nebyly
vyhrazeny jen lékárníkům i pro drogisty (§ 15 odst. 14 říšského zákona). Mezi prvními zakladateli
drogerií byli magistři farmacie, kteří si nemohli zřídit vlastní lékárnu, ať už pro nedostatek
finančních prostředků či rekurzy ze strany kolegů. Drogerie nemusely mít povinné prostorové
vybavení ani zařízení, nepodléhaly pravidelným vizitacím a měly menší režii, a tím i nižší ceny.
Rozdíl si vyrovnávali na typicky drogistickém artiklu. Magistři povznesli úroveň drogistů téměř na
úroveň organizování lékárenství (grémia, rajonizace, dvouletá odborná škola, výrobní a nákupní
družstva). Kolem roku 1925 však se stali magistři pro drogisty vetřelci, kteří je připravují o možnou
existenci a ti se zasazovali o neuznávání farmaceutického studia jako aprobace pro obchodní
drogistickou živnost a snažili se o omezení prodeje kosmetiky a dietetik v lékárnách. Sami však bez
ostychu expedovali a připravovali léky na lékařské a veterinární předpisy, i když to bylo protipráv-
ní. Později se snažili o legalizaci tohoto stavu v souvislosti s projednáváním reformy lékárenského
zákona. Při svých protestech neměli však farmaceuti účinné zastání ani u lékárnického grémia,
ministerstva všeobecného zdravotnictví a tělesné výchovy či obchodní komory. Nekoncepční řešení
této problematiky ze strany státu a nedůslednost a nejednotnost mezi samotnými farmaceuty
přispěly k prohloubení problémů mezi lékárníky a drogisty. Lékárníci se bohužel často zaměřili na
nepodstatné záležitosti a zanedbali hlavní problémy svého stavu.
Klíčová slova:
va: lékárny – drogerie – medicinální drogerie
|