Souhrn:
Neuronální ceroid lipofuscinózy představují skupinu dědičně podmíněných autosomálně recesiv-
ních (výjimečně dominantních) onemocnění, která vzdorovala a do jisté míry stále vzdoruje defi-
nitivnímu objasnění podstaty na molekulární úrovni. Společným rysem všech forem na klinické
úrovni je těžké neurologické postižení, provázené, kromě výjimek, postižením retinálním. Visce-
rální příznaky, přes přítomnost střádání, nejsou známy, nebo jsou zcela výjimečné. Dnes je známo
celé spektrum variant klinického průběhu, v němž však existují určité standardní historické
fenotypy, z nichž většina byla přiřazena určitému genotypu. Na úrovni buněčné jde o proces
charakterizovatelný jako dědičně podmíněné lyzosomální střádání autofluorescentního hydrofob-
ního materiálu, jehož podstatnou součástí jsou hydrofobní proteiny, zejména podjednotka c mito-
chondriální ATP syntetázy a estery dolicholu s pyrofosfátem vázaným na cukerný řetězec bohatý
na manózu. U jedné z forem (NCL1) je dominantním proteinem dvojice saposinů (A, D). Elektro-
noptický vzhled je z největší části membranózní o různém uspořádání a periodicitě membrán,
s různou tendencí ke kondenzaci nebo vakuolární distenzi nebo je zcela amorfní. Následky tohoto
procesu jsou pro biologii postižených buněk diametrálně odlišné. Neurony CNS zanikají, zatímco
u ostatních postižených buněk jsou změny minimální. Patogeneze na molekulární úrovni začala
být rozpoznávána teprve zavedením molekulárně genetických technik, pomocí kterých byla obje-
vena skupina genů zodpovědných za klasické historické fenotypy. Tak původní infantilní forma
(NC1) je dnes definována jako deficit palmitoylprotein thioesterázy (gen v lokusu 1p32), původní
pozdně infantilní forma (NCL2) jako deficit pepstatin resistentní proteinázy (gen v lokusu
11p15.5) a původní juvenilní forma (NCL3) jako defekt genu v lokusu 16p11.2-12.3, jehož protein
postrádá doposud jakoukoliv funkční specifikaci. U tzv. časně juvenilní formy, zvané též varian-
tní pozdně infantilní, byly prokázány dva kandidátní geny, jeden v lokusu 13q21 (NCL5), druhý
v lokusu 15q21-23 (NCL6). Nejméně probádaná je stále forma adultní (Kufsova). V poslední době se
objevily dvě další formy NCL se samostatnými lokusy. Díky zavedení molekulárně genetické
diagnostiky se daří prokazovat v každém genotypu, vedle standardních fenotypů, řadu dalších
fenotypových variant. Původní historické dělení NCL na bázi fenotypu se tak definitivně změnilo
na klasifikaci založenou na bázi genotypu a biochemie.
Klíčová slova:
neuronální ceroid lipofuscinóza - lyzosomální střádání - molekulární patogeneze -
|