Poranění kloubní chrupavky je komplikovaným problémem dospělé i dětské traumatologie a ortopedie, a to zejména díky jejímu malému hojivému potenciálu. U starších pacientů je metodou volby totální endoprotéza kloubu, avšak u mladších pacientů je situace složitější. V případě osteochondrální léze (artróza, chondrální zlomenina, ostoechondrosis dissecans) je ideální způsob léčby takový, který vede k obnovení hyalinní chrupavky na povrchu poraněného kloubu. Současná medicína zná několik terapeutických postupů vedoucích k částečnému obnovení architektoniky kloubní chrupavky v místě léze a několik technik excize poraněné části kloubního povrchu a transplantace biologické náhrady. V prvním případě jsou používány abrazivní metody (mikrofraktury, návrty), které předpokládají obnovení kloubní chrupavky vycestováním buněčných progenitorů po prolomení subchondrální kosti z dřeňové dutiny do místa defektu. Pokud je zachyceno poranění včas, je také možné osteochondrální fragment fixovat a obnovit kongruenci kloubního povrchu. Při náhradě poškozeného kloubního povrchu je užíváno metody mozaikoplastiky osteochondrálním autoštěpem nebo jinými autologními tkáněmi, nověji transplantace autologních chondrocytů, které se jeví jako velmi perspektivní v procesu hojení směrem k hyalinní chrupavce. Problémem zůstává metodika retence transplantátu v defektu. Ve fázi experimentu je nyní využití mezenchymových kmenových buněk, rovněž s nadějnými výsledky. Stěžejní část výzkumu léčby poranění kloubní chrupavky se přesouvá do roviny hledání vhodného skafoldu s ideálními vlastnostmi, což umožňuje spolupráce s bioinženýrstvím a co nejpřesnější diferenciační protokolu pro MSCs vedoucího kmenové buňky k tvorbě hyalinní chrupavky.

        Klíčová slova: kloubní chrupavka – skafold – MSCs – biomatriály