Adaptace kostního lůžka implantátu na působící zatížení se v RTG obrazu většinou projevuje jako miskovitá resorpce kosti v okolí krčku implantátu. V prvním roce po zatížení dochází k výraznějšímu úbytku okraje kosti, poté se stav buď stabilizuje nebo resorpce okraje kosti pokračuje až dojde ke ztrátě implantátu. Studie je zaměřena na porovnávání stability okraje kostního lůžka implantátů v závislosti na tvaru, velikosti a sklonu nitrokostní části implantátu a na druhu nesené protetické práce. U sledovaných implantátů byly každých šest měsíců zhotoveny RVG snímky. Z nich byl sestaven profil implantátu a určena jeho stabilita. Počty stabilních a nestabilních implantátů vzhledem k velikosti, tvaru a sklonu nitrokostní části implantátu i k nesené protetické práci byly statisticky zpracovány a porovnány s matematickými modely. Rozdíly mezi jednotlivými způsoby zatížení nejsou signifikantní, s výjimkou implantátu použitého jako vmezeřený pilíř mezi vlastní zuby pacienta. Korelace s matematickými modely není výrazná zejména proto, že pohyby a síly působící při funkci nejsou přesně známé a popsané, a do modelů byly zadány průměrné hodnoty. Pro potřeby klinické praxe je nezbytné matematické modely individualizovat.

        Klíčová slova: dentální implantáty – velikost – tvar – sklon – RVG – protetické práce – matematické modely – metoda konečných prvků