Roztroušená skleróza je autoimunitní onemocnění centrálního nervového systému. V patogenezi se uplatňují mechanizmy zánětlivé a neurodegenerativní, které vedou k poškození myelinových obalů i k ireverzibilní ztrátě nervových vláken. V současné době jsme schopni terapeuticky ovlivnit složku zánětlivou a jedině včasné zahájení této léčby může oddálit rozvoj nevratné invalidity pacienta. V léčbě ataky RS zůstávají zlatým standardem vysokodávkované kortikosteroidy. Léky první volby představují v současné době interferon beta a glatiramer acetát. Oba typy léků vedou ke snížení počtu atak asi o 30 %, přičemž individuální responzivita pacientů se liší. V řadě případů dochází k dalším atakám a je nutná eskalace léčby – přidání imunosupresiv, kombinace s pulzy kortikosteroidů a cytostatik. Lékem druhé volby jsou intravenózní imunoglobuliny. Při velmi rychlé progresi onemocnění máme k dispozici imunoablaci s následnou podporou hematopoetických kmenových buněk. Z nově zkoušených léků byly zatím nejúspěšnější výsledky dosaženy s monoklonální protilátkou natalizumabem. Bohužel pro výskyt závažné komplikace u pacientů na kombinaci natalizumab + interferon beta, muselo být prozatím podávání této látky zastaveno. V klinickém zkoušení je také monoklonální protilátka proti interleukinu 12 a chemokinovému receptoru CCR2, cytostatika fumarát, laquinimod a cladribin. Revoluční možnost navození tolerance proti cílovým autoantigenům myelinu představuje DNA vakcinace.

        Klíčová slova: roztroušená skleróza, kortikosteroidy, léky první volby, imunosupresiva, cytostatika, intravenózní imunoglobuliny, imunoablace, monoklonální protilátky, DNA vakcinace