Sepse představuje velmi důležitý infekční proces se systémovými projevy. Incidence sepse se kontinuálně zvyšuje. Nepříznivé epidemiologické trendy odrážejí stárnutí populace, zvyšující se počet chronicky nemocných i invazivitu moderní medicíny. Negativní vliv má rovněž rostoucí rezistence mikrobiálních původců sepse. Pokroky v diagnostice a léčbě sepse, ke kterým v nedávné době došlo, příznivě ovlivnily prognózu tohoto infekčního onemocnění pouze mírně. Tento fakt odráží zatím nedostatečnou znalost patogeneze sepse. Významnou roli v rozvoji sepse hraje systémová zánětová odpověď, jenž může mít autoagresivní projevy vedoucí k orgánovému selhání. Tuto reakci tlumí protizánětová odpověď, která však při nadměrné aktivaci způsobuje imunosupresi a vyšší vnímavost k sekundárním infekcím či zhoršuje likvidaci vyvolávajícího infekčního agens. Poznatky z experimentálních studií se zatím nepodařilo v léčbě sepse ve větší míře uplatnit, zvláště z důvodu krátkého terapeutického okna nových imunoterapií. Příkladem může být neúspěch klinických studií s blokádou TNF-α. Hledání nových klinicky využitelných terapeutických cílů se proto v současné době soustřeďuje na patofyziologické mechanizmy, které se aktivují až v delším časovém intervalu od primárního inzultu. Z doporučených léčiv, která ovlivňují známé imunopatofyziologické mechanizmy, se v praxi částečně využívá imunomodulační účinek kortikoidů a aktivovaného proteinu C.

        Klíčová slova: sepse, epidemiologie, etiologie, patogeneze.