Souhrn:
Antiagregační účinek aspirinu je vysvětlován ireverzibilní inhibicí cyklooxygenázy-1 a následnou
supresí syntézy tromboxanu A2. Prospěšnost léčby aspirinem byla prokázána u různých kardiovaskulárních
onemocnění. Je však známo, že dochází k podstatné interindividuální a intraindividuální
variabilitě jeho antiagregačního účinku. O aspirinové rezistenci lze hovořit buď
z klinického pohledu - jako o selhání protektivního účinku aspirinu před trombotickou komplikací,
nebo ji lze definovat laboratorně - jako neschopnost způsobit in vitro prokazatelnou inhibici
destičkových funkcí. Zatím není jednoznačně vysvětleno, proč k tomuto fenoménu dochází, navrženo
bylo více mechanismů, jedním z nich je neúplná suprese tvorby tromboxanu A2. Laboratorně
stanovujeme aspirinovou rezistenci průkazem nedostatečné inhibice agregace trombocytů nebo
nedostatečné suprese syntézy tromboxanu A2 (stanovením jeho metabolitu, 11-dehydrotromboxanu
B2 v moči). Na základě výsledků některých studií se zdá, že aspirinová rezistence by mohla být
novým, nezávislým prediktorem kardiovaskulárních příhod.
Klíčová slova:
Aspirinová rezistence - Tromboxan A2 - Agregace trombocytů - Predikce kardiovaskulárních
příhod
|