Společným jmenovatelem mnoha filozofických přístupů k problému užití lidských embryí v medicíně je konstatování: „Jde o plnohodnotný lidský subjekt, který si zaslouží úctu jako dospělá bytost a lidská osoba“. Má již definovanou identitu, v níž počíná vlastní koordinovaný postupný vývoj. Není tedy jednoduchým shlukem buněk. Integrita či holistické vlastnosti nové kvality celku buněk, které tvoří ranné embryo, nejsou skutečně shlukem předembryonálních „stavebních“ částí, sumou buněk apod. Mají svůj vývoj, inherentně v sobě předem zakódovaný, nikoliv však přísně deterministicky předurčený. Jinými slovy, sama autointegrita vývoje, inherence části predeterminace evoluce embrya není celkem, který je schopen následných efektů „sám“. Lidský plod od prvního okamžiku, než se stane úctyhodnou lidskou bytostí, prodělává celou řadu kvalitativních (různě externě a interně determinovaných) proměn. Lze konstatovat, že medicína dospívá, jako již nejednou, do stadia, kdy „nevystačí“ či nemůže se spoléhat jen na osvědčené, „z minulosti proudící“ axiologické hodnoty, etické normativy či vypěstovaný morální cit svých subjektů i lidských objektů. Nemá jinou alternativu své přítomnosti než aktivním interdisciplinárním filozoficko–biologickým, filozoficko–medicínským zaujetím a zkoumáním – axiologických, etických a morálních otázek a problémů a jejich ověřeným a obezřetným uplatňováním – evolucionizovat i v této dimenzi. Článek se zabývá hledáním některých způsobů formování etiky terapeutického užití kmenových buněk.

        Klíčová slova: kmenové buňky, buněčná terapie, embryonální kmenové buňky, dospělé kmenové buňky, etika, biotika.