Autoimunní hemolytická anémie je v dětském věku vzácné onemocnění. Její průběh je variabilní a nepředvídatelný. Optimální léčba zejména chronické formy choroby není zcela dobře definována. Za účelem zmapování stavu diagnostiky a terapie a pátrání po případných prognostických faktorech byla formou strukturovaného dotazníku provedena retrospektivní studie tohoto onemocnění vyskytujícího se u dětí, vyjma novorozenců, v České republice v letech 1998–2001. Autoimunní hemolytická anémie byla diagnostikována u 32 dětí ve věku od 1,2 do 18,8 let (medián: 7,6 r). V souboru bylo 18 chlapců a 14 dívek (M:F = 1,3:1). Akutní forma se vyskytla u 23, a chronická u 8 pacientů. Ve 22 případech šlo o idiopatickou (primární), a v 10 o sekundární onemocnění s průvodní chronickou chorobou postihující či narušující systém imunity. Akutní forma velmi často přicházela po proběhlém či probíhajícím infektu, obvykle virového původu, a vyskytovala se především u menších dětí (medián: 4,6 r) s mírnou převahou chlapců (M:F = 1,3:1). Naproti tomu, chronická forma se vyskytovala u spíše starších dětí (medián: 12,6 r) s rovnoměrným zastoupením obou pohlaví, výraznější asociací s chronickou chorobou (6/8 vs 4/23) a poměrně častěji probíhala pod obrazem Evansova syndromu (3/8 vs 3/23). Tepelné autoprotilátky byly zjištěny u 12, chladové u 9, smíšené u 4 a bitermální u 2 pacientů, a v 5 případech údaje o teplotním optimu a amplitudě chyběly. Jedno dítě nebylo léčeno pro anémii, 31 dostalo kortikoidy, 8 další léčbu (z těchto 4 dostali imunosupresiva) a 12 potřebovalo transfuzi. Splenektomie u žádného pacienta provedena nebyla. Zatímco všechny děti s akutní formou choroby se zotavily, 7/8 pacientů s chronickou formou žije se známkami onemocnění.

        Klíčová slova: autoimunní hemolytická anémie, Evansův syndrom, děti, retrospektivní studie