Test citlivosti na kontrast v časné
detekci očních změn u dětí,
dospívajících a mladých dospělých
s diabetes mellitus 1. typu
Krásný J.1,2,5, Brunnerová R.1 Průhová Š.3,5, Trešlová L.4,5, Dittertová L.3,5, Vosáhlo J.3,5, Anděl M.4,5, Lebl J.3,5
1Oční klinika FN Královské Vinohrady a 3.LF UK, Praha, přednosta prof. MUDr. P. Kuchynka, CSc. 2Katedra oftalmologie Institutu postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví, Praha, vedoucí prof. MUDr. P. Kuchynka, CSc. 3Klinika dětí a dorostu FN Královské Vinohrady a 3. LF UK, Praha, přednosta prof. MUDr. J. Lebl, CSc.42. interní klinika FN Královské Vinohrady a 3. LF UK, Praha, přednosta prof. MUDr. M. Anděl, CSc.5Centrum pro výzkum diabetu, metabolismu a výživy 3. LF UK, Praha,vedoucí prof. MUDr. M. Anděl, CSc. |
|
Souhrn:
Autoři vyšetřili opakovaně s ročním odstupem 213 pacientů. Diabetes mellitus
1. typu trval při vstupním očním vyšetření 0,1 až 26 let (medián 5,9 let) a byl
diagnostikován ve věku od 2 do 30 let, (medián 10,5 let). Jednalo se o 97 chlapců
a mladých mužů a 116 dívek a mladých žen ve věku 6 až 36 let (medián 16,4).
Změny na očním pozadí ve vztahu k funkčním vyšetřením a metabolickým parametrům
byly hodnoceny po pětiletých obdobích trvání základní choroby při
zahájení studie (do 5 let, 6–10 let, 11 – 15 let a nad 16 let). K počátečním změnám
na očním pozadí patřila zvýšená dilatace s eventuální obliterací a vinutostí
koncových kapilár, která do pěti let byla vzácná (7 %), v rozmezí 6. až 10. roku
byla prakticky u poloviny nemocných (43 %) a po desátém roku trvání diabetu
přesahovala 90 %. Změny kresby makuly v podobě nepravidelností foveolárního
reflexu a relativního ztluštění sítnice bez signifikantního makulárního
edému, se zvýšenou pigmentací této oblasti se objevily ojediněle po 5. roce (5 %)
a po 15. roce trvání byly již u dvou třetin očí (65 %). Tyto dva nálezy v kombinaci
byly hodnoceny jako diabetická preretinopatie (DpR), která byla odhalena
na 9 % očí při trvání diabetu do 10 let. Postupně přibývalo tvrdých ložisek
a mikroaneuryzmat. Do 10 let trvání diabetu 1. typu byly oftalmoskopicky zaznamenány
známky neproliferativní diabetické retinopatie ve 0,5 % případů.
Po 10. roce doby choroby byla neproliferativní diabetická retinopatie zastoupena
již v 19 % a diabetická preretinopatie v 42%. Hodnocení citlivosti na
kontrast bylo prováděno pomocí přístroje CSV–1000 ve frekvencích 3, 6, 12 a 18 c/st. Norma pro pacienty od 6 let byla stanovena v předchozí studii na kontrolní
skupině zdravých očí u dětí a mladistvých bez diabetu. V rozmezí od 6
do 10 let je průměnou prahovou hodnotou (v log) pro: 3 c/st = 1,82; 6 c/st = 2,04;
12 c/st. = 1,74; 18 c/st. = 1,29. Od 11 let je normou průměrné prahové kontrastní
hladiny pro: 3 c/st. = 1,92; 6 c/st. = 2,19; 12 c/st. = 1,89; 18 c/st. = 1,42. Nebyl tedy
zjištěn statisticky významný rozdíl mezi jednotlivými frekvencemi při vyjádření
na křivce kontrastní citlivosti. Hraniční kontrastní hladinu, kde směrodatná
odchylka nepřesáhla 0,15 log (rozsah 0,09 až 0,14), pro všechny prostorové
frekvence, představuje pro děti ve věku od 6 do 10 let – 5. podnětový terč a pro
vyšetřované od 11 let - 6. podnětový terč přístroje. Hodnota patologicky snížené
kontrastní citlivosti se zvyšovala s dobou trvání diabetu z 1,5% do pěti let
trvání na 23% po 15 letech.
Nejnižší pokles kontrastní citlivosti v patologických a hraničních hodnotách
prostorových frekvencí byl zaznamenán u nízké frekvence 3 c/st., svědčící pro
perifoveolární postižení. Nebyl shledán statisticky významný rozdíl mezi
jednotlivými frekvencemi nízkých, středních a vyšších kontrastních hladin
v patologických hodnotách kontrastní citlivosti, ale při započítání jejích hraničních
hodnot byl zjištěn statisticky významný rozdíl (p=0,036) mezi frekvencemi
3 c/st. a 18 c/st., což svědčí pro perifoveolární postižení než vlastní
foveolární změny v rámci diiabetes mellitus 1. typu. Celkový pokles hodnot
kontrastní citlivosti byl podmíněn nárůstem změn na očním pozadí se smyslu
diabetické preretinopatie a neproliferativní diabetické retinopatie hlavně po
10 letech trvání diabetu. Snížení kontrastní citlivosti v 65% jednoznačně souviselo
s výše uvedenou změnou kresby makulární oblasti (MDM) s postižením
foveoly při zachované centrální zrakové ostrosti. Pokles kontrastní citlivosti
odpovídal především zjištěnému nálezu na fundu, nikoliv době trvání diabetu,
a to hlavně ve středních a vyšších frekcencích 6, 12 a 18 c/st. Změny barvocitu
u 7 % sledovaných vyšetřených pomocí 15-Hue testu nebyly v přímé souvislosti
se základní chorobou, ale odpovídaly rozvrstvení těchto změn v běžné populaci.
Pokles hodnot kontrastní citlivosti nesouvisel s momentální metabolickou
kontrolou základní choroby (aktuální glykémie a hladina HbA1c v době očního
vyšetření), ani s jednoroční úrovní kompenzace diabetu (hladina HbA1c a mikroalbuminurie
v průběhu celého roku studie).
Závěr : Vyšetření citlivosti na kontrast pomocí přístroje CSV-1000 bylo časově
nenáročné, pacienty nezatěžovalo a při dobré spolupráci pomohlo odhalit
funkční nedostatečnost sítnice, která svědčila pro počínající diabetické změny
ve foveolární a perifoveolární oblasti.
Klíčová slova:
diabetes mellitus 1. typu, diabetická preretinopatie, neproliferativní
diabetická retinopatie, citlivost na kontrast, barvocit, HbA1c, mikroalbuminurie,
dilatace s vinutostí kapilár, změna kresby makuly
|