Souhrn:
Základem hemodynamické podpory u stavů oběhového selhání s vazodilatací, nejčastěji septického šoku, je objemová
resuscitace a podávání inotropik. Pokud je tato intervence nedostatečná, podáváme následně nebo často
paralelně pro udržení dostatečného perfuzního tlaku látky, které zvyšují vazokonstrikci. Pro tyto účely se jako
standardní léčba používá noradrenalin nebo další katecholaminy s alfa-adrenergním účinkem. Jejich dávka se podle
potřeby zvyšuje. U části pacientů nelze navzdory vysokým dávkám katecholaminů dosáhnout cílových hemodynamických
parametrů vůbec. V těchto případech hovoříme o šoku rezistentním na podání katecholaminů. Vzhledem
k významným nežádoucím účinkům vysokých dávek katecholaminů existuje klinická potřeba alternativních vazopresorů.
Vazopresin, resp. arginin vazopresin antidiuretický hormon, má za fyziologických podmínek minimální vliv
na tonus cév. Při hypovolémii jsou jeho koncentrace zvýšené a má významný podíl na udržení arteriálního tlaku
pomocí vazokonstrikce. Naproti tomu u sepse jsou hladiny vazopresinu velmi nízké a v klinickém obraze dominuje
vazodilatace. Zároveň byla u septického šoku zjištěna zvýšená citlivost na podání vazopresinu. Uvažuje se dokonce
o deficitu endogenního vazopresinu u těžké sepse. V současnosti existuje několik pilotních klinických studií s podáváním
vazopresinu u septického šoku, které ukazují příznivý účinek jeho substituce na hemodynamické parametry.
V této souvislosti nebyly u relativně nízkých substitučních dávek prokázány nežádoucí účinky na perfuzi a funkci
jednotlivých orgánů. V našich podmínkách dostupný terlipressin (N-glycolyl-8-lysin-vazopresin) je derivát vazopresinu
s prodlouženým účinkem. Standardně se používá k léčbě komplikací portální hypertenze v intermitentním
dávkování. Terlipressin při podání na zvířecím modelu sepse má podobně příznivé účinky jako vazopresin. Bylo
zjištěno, že velmi vysoké dávky terlipressinu mají stejně jako vazopresin potenciálně nežádoucí účinky na plicní
oběh a další. Do současnosti byly publikovány pouze kazuistické zkušenosti s podáním nízkých dávek terlipressinu
u septického šoku rezistentního na katecholaminy, které naznačily podobný účinek jako u vazopresinu. U šokových
stavů s deficitem endogenního vazopresinu, které jsou rezistentní na podávání vysokých dávek katecholaminů, je
podávání vazopresinu a jeho analogů novou perspektivou léčby. Tuto možnost je třeba ověřit z hlediska morbidity
a mortality na dostatečně velkých studiích. Zvýšené opatrnosti je třeba dbát u pacientů v sepsi s preexistujícím
obliterujícím onemocněním cév, především aterosklerózy.
Klíčová slova:
šok, sepse, vazopresin, oxid dusnatý, terlipressin, terapie.
|