Posledních 40 let prudkého rozvoje znalostí o srdečních arytmiích jednoznačně prokázalo terapeutickou převahu nefarmakologických metod nad antiarytmiky, která jsou dnes používána spíše v akutní fázi a u mírnějších forem tachyarytmií. Diagnostika bradykardií se opírá hlavně o bradykardické symptomy, detekci bradykardie na povrchovém ekg a jejich časovou korelaci. Elektrofyziologické vyšetření zde stojí v pozadí. V terapii bradyarytmií jednoznačně dominuje trvalá kardiostimulace. V diagnostice tachyarytmií zaujalo zcela nové postavení elektrofyziologické vyšetření, umožňující reprodukovatelně vyvolat tachyarytmii a pomocí mapování studovat její průběh. Vznikl tak zcela nový, „intrakardiální“ pohled na mechanizmus vzniku a udržování tachyarytmií, který do značné míry oslabil diagnostický význam povrchového ekg. Zcela novou éru kauzální léčby tachyarytmií představují radiofrekvenční ablace, které mají vysokou úspěšnost zejména u tachyarytmií bez závažného strukturálního onemocnění srdce. Významně snížená ejekční frakce ve spojitosti s tachykardickými symptomy v nás vždy musí vyvolat podezření na život ohrožující komorové tachyarytmie, které jsou dnes úspěšně léčitelné implantací ICD.

        Klíčová slova: srdeční arytmie, diagnostika, terapie.