Souhrn:
Spontánní pneumotorax představuje přibližně 0,1–2 % chirurgických onemocnění. Rozlišují se čtyři podtypy, a to primární,
sekundární, katameniální a neonatální. Etiologie primárního pneumotoraxu není přesně známa, neboť nevzniká
v bezprostřední souvislosti s nějakým základním plicním onemocněním. Nicméně u valné části nemocných (80 až
85 %) k němu dochází rupturou emfyzematózních bul či subpleurálních bublin vzduchu, tzv. blebsů. Naproti tomu
sekundární pneumotorax je důsledkem, resp. komplikací, prokázaného lokalizovaného či generalizovaného plicního
onemocnění. Katameniální pneumotorax je recidivujícím plicním kolapsem vznikajícím u žen během menstruace.
Neonatální pneumotorax nacházíme typicky u nezralých novorozenců, resp. nedonošenců, často v souvislosti s vrozenými
plicními poruchami. Z patofyziologického hlediska se jedná o akutní poruchu distribuce krevních plynů v plicích
s následnou hypoxémií, kterou lze označit jako náhlou příhodu hrudní. V klinickém obrazu plicního kolapsu
dominuje triáda příznaků – dušnost, pleuritická bolest a suchý neproduktivní kašel. Diagnóza je obvykle stanovena
již na základě anamnézy a pečlivého klinického vyšetření, potvrdí ji pak skiagram plic. Cílem léčby spontánního
pneumotoraxu je obnovit trvalé rozvinutí plíce v původním rozsahu. Konzervativní léčbu volíme u prvních epizod
pneumotoraxů malého rozsahu bez dalších komplikací či symptomatologie. V ostatních případech přistupujeme
k terapii chirurgické, která zahrnuje punkci pleurální dutiny, její drenáž, a operační revizi cestou videotorakoskopie
či torakotomie. Obecně se v případě první epizody plicního kolapsu dává přednost zákroku méně radikálnímu, tj. drenáži
pleurální dutiny. Rekurence nemoci jsou indikovány k operační léčbě, primárně miniinvazivními postupy, při kterých
se jednak uzavírá místo úniku vzduchu z plicního parenchymu, jednak se uměle vytváří pleurální symfýza k prevenci
recidivy kolapsu. Tento typ výkonu přináší nejlepší výsledky, recidivy nepřesahují 3 %.
Klíčová slova:
spontánní pneumotorax, drenáž, videotorakoskopie.
|