Souhrn:
Endotracheální intubace s následnou umělou plicní ventilací je jednak nezbytným a život zachraňujícím
invazivním zákrokem v rámci intenzivní péče o cévní mozkové příhody, ale současně vypovídá o těžkém klinickém
stavu nemocného. Názory na indikaci, časování a výběr nemocných s ischemickým iktem pro umělou
plicní ventilaci nejsou jednotné. Autoři se snaží přispět k řešení těchto problémů a předkládají retrospektivní
studii ventilovaných nemocných s ischemickým iktem hospitalizovaných na neurologické JIP
v průběhu 4 let (2000–2003). Soubor tvoří 20 nemocných průměrného věku 68 let s ischemickým iktem
v karotickém (8) či ve vertebrobazilárním (12) řečišti. Umělá plicní ventilace byla zahájena nejčastěji druhý
den (průměr 30 hodin). Kompletní řízenou ventilaci vyžadoval stav 14 nemocných; u 6 nemocných jsme
ponechali spontánní ventilaci s tlakovou podporou. Tracheostomie byla následně provedena v 18 případech.
Třicetidenní mortalita byla 25 % a celková (po 3 měsících) 45 %. Dobrý výsledný stav (60 a více bodů dle
indexu Barthelové) dosáhlo po 3 měsících všech 11 přežívajících nemocných (55 %). Na podkladě našich
zkušeností je ventilační péče největším přínosem pro mladší nemocné s rozsáhlou ischemickou příhodou
v karotickém řečišti (embolie z kardiálního zdroje); přínosem je také pro nemocné s ischemickým iktem ve
vertebrobazilárním řečišti bez výraznější poruchy vědomí. Pro nemocné s těžkou poruchou vědomí nevede
umělá plicní ventilace ke změně těžkého průběhu iktu (úmrtí či těžký výsledný deficit).
Klíčová slova:
ischemický iktus, intubace, umělá plicní ventilace, ventilační režimy
|