Wilsonova choroba (WD) je autozomálně recesivní porucha transportu mědi s frekvencí 1:40 000 živě narozených dětí. Onemocnění je způsobeno deficitem měď transportující ATPazy: ATP7B (13q14.3-q21.1). Manifestuje se především jako chronické poškození jater a/nebo neurologické postižení vzhledem k akumulaci mědi v různých tkáních, zvláště v játrech a mozku. WD se nejčastěji vyskytuje mezi 8.–20. rokem věku. Diagnostika WD zahrnuje stanovení ceruloplazminu a Cu v séru, zjištění Cu ve sběru moči za 24 hodin, provedení testu s penicilaminem, jaterní biopsii se stanovením obsahu Cu v jaterní sušině, a pokud je dostupná, i DNA diagnostiku. Interpretace biochemických nálezů se mění, právě se zřetelem k DNA analýze mutací. Dosud neexistuje přesná korelace mezi genotypem a fenotypem pacienta. Terapie této choroby se vyvíjí a v současnosti je akceptována u hepatální formy v dětském věku jako standardní terapie cheláty a zinkem. V konečném stadiu je pak řešením transplantace jater. Soubor zahrnoval děti od 5 do 17 let. I. skupinu (12) tvořili heterozygoti pro WD, sourozenci nebo potomci pacientů s WD, potvrzení DNA diagnostikou. II. skupinu (10) tvořili pacienti s jaterní formou WD, potvrzení DNA diagnostikou a stanovením obsahu mědi v jaterní sušině. Kontrolní skupinu tvořilo 11 dětí ve věku od 4 do 16 let. V I. skupině autoři zjistili u čtyř probandů, tj. 33,3 %, sníženou hodnotu ceruloplazminu v krvi pod 0,2 g/l (rozmezí 0,12–0,43 g/l). Prokázali statisticky významný rozdíl (p < 0,05) pro CP v séru mezi heterozygoty pro WD: a to mezi potomky matek s WD a sourozenci probandů s WD. Čtyři pacienti měli hraniční nález v základním sběru moči na měď (0,6 μmol). U jedenácti heterozygotů nepřesahovala měď v moči za 24 hodin v testu s penicilaminem hranici nosičství 12,5 μmol. Ve II. skupině byla prokázána snížená sérová hodnota ceruloplazminu pod 0,2 g/l u sedmi dětí, tj. 70 % (rozmezí 0,03–0,22 g/l). Všichni měli ve sběru moči na měď za 24 hodin zvýšený odpad přesahující 0,6 μmol (rozmezí 0,8–2,67 μmol). Oproti očekávání pouze u čtyř dětí hodnota přesahovala 1,6 μmol. Byl prokázán statisticky významný rozdíl (p < 0,05) ve vylučování mědi do moči za 24 hodin mezi kontrolní skupinou zdravých dětí a probandy s WD, a to i podle pohlaví vyšetřovaných osob. Osm probandů mělo v testu s penicilaminem odpad Cu v moči nižší než 20 μmol, tj. hodnotu udávanou jako hraniční pro WD. Zátěžový test s penicilaminem k rozlišení heterozygotů a pacientů s WD nepřispívá. Významným vyšetřením zůstává stanovení obsahu mědi v jaterní sušině. Podle našeho názoru se však bude interpretace těchto nálezů v nejbližší budoucnosti měnit se zřetelem k DNAdiagnostice mutací. Vyšetření Kayserova-Fleischerova prstence nemá u hepatálních forem v časném dětském věku podle našeho pozorování větší význam. U probanda s genotypem IVS12+1G>A/G1355C autoři zjistili, že čím těžší forma mutace je u pacienta s WD prokázána, tím těžší klinický průběh nemoci lze očekávat. U heterozygota může těžká mutace mimikovat WD. Ataka úzkostné poruchy byla zachycena u dívky s genotypem H1069Q/W779X. U dětí s výskytem alely H1069Q autoři prokázali LMD, grafomotorickou neobratnost a abnormální EEG lehkého stupně v základní aktivitě bez klinického korelátu.

        Klíčová slova: Wilsonova choroba, genotyp, fenotyp