Patogeneze inzulinové rezistence
Škrha J.
III. interní klinika 1. lékařské fakulty UK a VFN, Praha, přednosta prof. MUDr. Štěpán Svačina, DrSc. |
|
Souhrn:
Inzulinová rezistence charakterizovaná sníženou biologickou odpovědí na inzulin je podmíněna
genetickými a exogenními vlivy, které se uplatňují v cílových tkáních pro inzulin, ve svalové
a tukové tkáni a v játrech. Mezi sekrecí a periferním působením inzulinu byl zjištěn hyperbolický
vztah. Hypersekrece inzulinu vyvolaná krátkodobou stimulací B-buněk volnými mastnými kyselinami
vede k hyperinzulinémii a prohloubení inzulinové rezistence. Naopak dlouhodobé působení
volných mastných kyselin se projeví útlumem sekrece a tedy hypoinzulinémií. Ukládání triacylglycerolů
ve svalové tkáni a B-buňce vede ke zvýšení inzulinové rezistence a poruše sekrece inzulinu.
Lipotoxicita zhoršuje celkovou metabolickou poruchu včetně tolerance glukózy a podmiňuje
apoptózu ostrůvkových buněk. Volné mastné kyseliny se významně podílejí na patogeneze inzulinové
rezistence a diabetu 2. typu.
Klíčová slova:
Inzulinová rezistence - Sekrece inzulinu - Volné mastné kyseliny - Lipotoxicita
|
Objednat toto číslo jako -
FYZICKÁ OSOBA nebo
PODNIKATELSKÝ SUBJEKT
|