Základem farmakoterapie kardiovaskulárních onemocnění jsou v současné době především výsledky velkých multicentrických prospektivních studií, na kterých se podílí větší množství výzkumných center v mnoha zemích. Následkem toho je do studií zahrnuta populace, která je etnicky (a tedy geneticky) velmi odlišná; stejně tak je třeba počítat s určitou odlišností užitých kritérií a vždy i přídatné medikace. Vzhledem k této heterogenitě musí být značná část zkoumané populace před vyhodnocením eliminována (někdy 80–99 %), aby byla zajištěna srovnatelnost skupin a tím interní validita. To však je na úkor externí validity dat, takže je nelze aplikovat na určité skupiny a individuální nemocné, kteří byli ze studií vyloučeni. Výsledky tedy nemohou být generalizovány – jsou do běžné praxe nepřenosné. Z těchto důvodů je zapotřebí stále preklinických dat z pokusných studií na zvířatech i na zdravých dobrovolnících a pacientech. Na vybraných případech je demonstrována platnost hemodynamických závislostí a farmakodynamických vztahů, jež jsou obecně platné a prokazatelné. Je zřejmé, že klinická fyziologie zůstává i dnes nepostradatelným základem klinické medicíny, protože poskytuje údaje, které nemohou být nahraženy formální statistickou analýzou.

        Klíčová slova: pokrok v kardiologii, klinické studie, validita výsledků, fyziologie a klinika