Cíl práce: Retrospektivní analýza sedmiletého souboru nemocných ošetřovaných pro penetrující poranění hrudníku s optimalizací diagnosticko-terapeutického algoritmu. Materiál a metodika: V období let 2000-2006 bylo na pracovištích autorů diagnostikováno a léčeno 39 případů penetrujících traumat hrudníku u 35 mužů a 4 žen průměrného věku 40,5 roku. Nejčastějším mechanismem vzniku poranění byl útok druhé osoby chladnou zbraní (54 %). U téměř poloviny postižených byl důsledkem úrazu pouze pneumotorax, resp. hemotorax, průměrná hodnota ISS v souboru činila 23 bodů. Necelá třetina zraněných měla další přidružená poranění v oblasti krku či břicha. Diagnostika se opírala o klinické vyšetření a skiagram, resp. CT hrudníku. Výsledky: Nejčastějším terapeutickým zákrokem byla drenáž příslušné pleurální dutiny (17 p.), u 36 % případů bylo nutno provést operační revizi cestou torakotomie, resp. sternotomie, dvakrát k tomu postačoval miniinvazivní přístup. U 4 zraněných bylo postupováno zcela konzervativně. Dvě osoby zemřely bezprostředně po převozu do nemocnice bez možnosti jakéhokoli terapeutického zásahu. Další úmrtí po léčbě nebyla zaznamenána, pooperační komplikace se vyskytly u 4 osob (10 %), a shodně si vyžádaly čtyři reoperace. Závěr: Základem diagnostického procesu pronikajícího traumatu hrudníku je klinické vyšetření a skiagram, resp. CT hrudníku. U většiny zraněných pak postačuje k vyřešení stavu kvalitní drenáž příslušné pleurální dutiny. Jen menší procento traumat si vynutí urgentní operační revizi cestou torakotomie či sternotomie. Vybrané případy, především bodných poranění, lze úspěšně ošetřit miniinvazivní technikou.

        Klíčová slova: penetrující poranění hrudníku – diagnostika – hrudní drenáž – torakotomie – videotorakoskopie