Chirurgická anatomie temporální větve lícního nervu byla studována v anatomické laboratoři. Temporální větev se dělí na přední, střední (frontální) a zadní po průchodu parotickou fascií. Přední větev motoricky inervuje m. orbicularis oculi a m. corrugator supercilii, střední větev m. frontalis. Zadní větve nejsou tak významné, jsou určeny pro m. auricularis anterior a superior. Pod zygomatickým obloukem probíhá temporální větev v podkožní vrstvě a nad zygomatickým obloukem pokračuje v subgaleálním prostoru ohraničeném na spodině povrchovou fascií temporálního svalu. Konečné větve pak perforují galeu v různé výšce a končí ve svalech ležících vždy povrchově od galey. Terminální větve se vyznačují velkou anatomickou variabilitou. Mohou perforovat zevní vrstvu povrchové fascie temporálního svalu a probíhat v interfasciálním tuku. Pro klinickou praxi se nabízejí čtyři možnosti preparace v této oblasti. Subgaleální disekce temporofrontálního kožního laloku je spojena s vysokým rizikem poškození temporální větve lícního nervu a s tím spojeným nepříznivým kosmetickým defektem. Odklopení kožního laloku v jedné vrstvě společně se svalemje nejbezpečnější technikou. Tuto techniku však nelze použít při transzygomatických přístupech a nevýhodou je i ztížení přístupu k lební bázi při pterionální kraniotomii, dané objemným temporálním svalem. Třetí možná metoda disekce byla popsána a propagována Yasargilem. Disekce se provádí v subgaleální vrstvě až do oblasti přední čtvrtiny temporálního svalu, kde se po protnutí zevní vrstvy povrchové fascie tohoto svalu pokračuje preparací v interfasciálním prostoru (mezi zevní a vnitřní vrstvou povrchové fascie). Tento chirurgický přístup může vést též k poranění temporální větve v případě anatomické variace a uložení nervu v této vrstvě. Posledním možným chirurgickým přístupem je disekce mezi povrchovou a hlubokou fascií temporálního svalu.

        Klíčová slova: operační technika – lícní nerv – kraniotomie