Důvodem rozšířených plicních resekcí bývá lokální růst nádoru ve smyslu invaze nádoru do mimoplicních struktur, které je nutno v zájmu dosažení kompletní resekce odstranit v jedné době nejlépe en-bloc spolu s primárním nádorem. Přestože nejběžnější indikací indukční terapie u plicního karcinomu je prokázané lymfogenní metastazování do stejnostranných event. druhostranných uzlin mediastina (stadium N2 resp. N3 podle TNM), důvodemnasazení neoadjuvantní terapie je v případech předpokladu rozšířených resekcí právě prorůstání nádoru do okolních orgánů, které signalizuje otevření nových, nepřirozených cest možného lymfogenního a hematogenního rozsevu a tedy podstatně vyšší riziko selhání samotné chirurgické terapie. V letech 1995–2002 jsme provedli 15 rozšířených plicních resekcí po předchozí indukční terapii u nemocných ve stadiu IIB – IIIB nemalobuněčné plicní rakoviny (NSCLC). Třicetidenní letalita byla nulová, zaznamenali jsme dvě raritní komplikace, pooperační morbidita byla přijatelná. Závěr: Předpokladem dobrých dlouhodobých výsledků po rozšířených plicních resekcích pro karcinom je vyčerpávající staging, co nejdokonalejší predikce chování tumoru po operaci a minimum chirurgických komplikací. Nasazení neoadjuvantní terapie před resekcí nemusí zvyšovat riziko chirurgických komplikací a navíc může příznivě ovlivnit prognózu nemoci.

        Klíčová slova: plicní rakovina –NSCLC– chirurgie – komplikace – rozšířené resekce – neoadjuvantní terapie – indukce