Neepileptické záchvaty můžeme podle etiologie vzniku rozdělit do dvou základních skupin na somaticky a psychogenně podmíněné. U psychogenních neepileptických záchvatů je situace dosud značně nepřehledná a neexistuje zde jednotná terminologie. V článku je použit model rozdělující psychogenní záchvaty z hlediska vědomé a nevědomé kontroly. Diferenciální diagnostika je obtížná a vyžaduje mezioborovou spolupráci. Terapie je komplikovaná zejména u pacientů s kombinovanými záchvaty, kteří mohou být proto často hodnoceni i jako farmakorezistentní. V těchto případech je nutno kombinovat antiepileptickou medikaci s psychoterapeutickými technikami.V uváděné kazuistice je v psychoterapeutické oblasti mimo jiné užita technika Rogersovské psychoterapie, autoregulační a relaxační techniky a Leunerova imaginativní technika katatymního prožívání obrazu. Výsledkem společné péče neurologa a psychologa u 34leté pacientky, která měla kombinované záchvaty, přechodně hodnocené jako farmakorezistentní, a s výraznou úzkostnou poruchou na hranici se sociální fobií, bylo po 2 letech významné snížení počtu záchvatů. Po 4 letech je již 8 měsíců zcela bez záchvatů, bez potíží v oblasti sociální komunikace a bez výraznějších anxiózních rysů.

        Klíčová slova: epileptické, neepileptické záchvaty, psychoterapie, Leunerova imaginativní technika.