Od roku 1996 do srpna 1998 autoři provedli 24 EDCRS u 23 pacientů ve věku od 35 do 80 let, z toho u 6 mužů a 17 žen. Všichni pacienti udávali epiforu, v 19 případech byla přítomna hlenohnisavá sekrece ze slzných cest (SC) a v 9 i flegmó- na oblasti vaku v anamnéze. Proplachem SC byla zjištěna neprůchodnost, která se potvrdila i dakryocystografií. Příčina neprůchodnosti byla ve 4 případech iatrogenní (rinochirurgická operace), v dalších 2 poúrazová a v 6 byly přítomny patologické poměry v dutině nosní. Ve 2 případech byl zjištěn dakryolit a v 10 se jednalo o stenózu idiopatickou. Operace se prováděla v celkové anestezii, endo- skopickým endonazálním přístupem, bez trvalých či závažnějších komplikací. Peroperačně byla zjištěna v 15 případech postsakální stenóza, v 7 intrasakální a ve 2 byl přítomen dakryolit. Současná mírná presakální stenóza byla ve 3 případech a byla řešena zavedením katétru do SC na dobu několika týdnů (mimo tyto situace jeho užití však paušálně neindikujeme). Po 24 EDCRS trvá epifora pouze u jednoho pacienta (s presakální složkou stenózy), v ostatních případech již epifora není přítomna a proplach SC je volný. Menší traumatizace bez narušení mediálního palpebrálního ligamenta a umožnění normální funkce lakrimální pumpy jsou základními výhodami endonazálního přístupu. Většina autorů uvádí zprůchodnění slzných cest metodou EDCRS v 83 - 86 % případů. Naše výsledky jsou shodné a opravňují považovat EDCRS za metodu volby v chirurgické léčbě intra- a postsakálních stenóz slzných cest.

        Klíčová slova: stenóza odvodných slzných cest, endoskopická endonazální dakry- ocystorinostomie