Cíl: Cílem práce bylo zjistit výskyt jednotlivých kardiovaskulárních projevů systémového lupus erythematodes (SLE), popsat jejich typ, stupeň závažnosti, zjistit vztah k jednotlivým charakteristickám SLE a posoudit možnosti časné detkce těchto komplikací. Metodika: Bylo vyšetřeno 29 nemocných se SLE a 15 zdravých kontrol. Pacienti absolvovali podrobné echokardiografické vyšetření včetně pozátěžového po absolvovaném testu šestiminutové chůze a 24hodinové monitorování dle Holtera. Byla hodnocena základní demografická data, typ imunosupresivní léčby a délka její aplikace, dávka kortikosteroidů, kterou nemocní užívali, přítomnost autoprotilátek (anti ds DNA, anti Ro, La, Sm, ACLA), hemokoagulační parametry, spektrum lipidů, přítomnost orgánových projevů, plicní funkce a byla měřena aktivita nemoci dle skóre SLEDAI. Byl zjišťován vztah mezi jednotlivými nalezenými kardiologickými patologiemi a parametry SLE. Výsledky: Výskyt kardiovaskulárních projevů v našem souboru byl celkově relativně nízký. Byl zjištěn rozdíl při vyšetření v klidové a pozátěžové echokardiografii, po zátěži testem šestiminutové chůze došlo k odkrytí některých srdečních patologií. Sledované echokardiografické parametry nevykázaly při vyšetření v klidovém stavu žádné významné nálezy. Zvýšené hodnoty indexu Tei významně odlišovaly kontrolní skupinu od nemocných se SLE a na hranici statistické významnosti byly jeho rozdíly u nemocných s nízkou a vyšší aktivitou SLE. Klidové echokardiografické hodnoty trikuspidálního Pg max a TAPSE u nemocných se SLE nebyly odlišné od skupiny zdravých kontrol ani mezi pacienty s odlišnou aktivitou SLE. Biochemická a hemokoagulační vyšetření prokázala statisticky významné rozdíly mezi zdravými kontrolami a SLE pouze ve výši D-dimérů, jejichž hodnota je významně zvýšena u nemocných se SLE a narůstá s aktivitou. Hodnota DLCO naopak významně klesala v závislosti na nárůstu aktivity SLE. Význam hodnocení poměru indexu FVC/DLCO pro diagnostiku plicní hypertenze jsme nepotvrdili. Významně snížené hodnoty DLCO byly spojeny s nárůstem Pg max v zátěžovém testu. DLCO mělo větší výtěžnost než poměr FVC/DLCO. Přínosná pro diagnostiku časných forem plicní hypertenze byla pozátěžová echokardiografie hlavně v hodnocení parametru trikuspidálního Pg max, který po zátěží vzrůstal až k hodnotám na hranici prokazatelné plicní hypertenze. Pozátěžový nárůst hodnot indexu Tei nekoreloval se vzestupem hodnot Pg max u nemocných s rizikem plicní hypertenze. Perikardiální výpotek byl diagnostikován u 17,3 % nemocných. Závěr: Pozátěžová echokardiografie prokázala přínos při detekci možné počínající plicní hypertenze. Nemocní se SLE s vyšším rizikem vzniku kardiovaskulárních komplikací by měli být pravidelně echokardiograficky sledováni a možností zpřesnění detekce srdečních patologií je pozátěžová echokardiografie. Dalším dostupným a přínosným vyšetřením je posouzení změn DLCO.

        Klíčová slova: SLE, kardiovaskulární projevy, echokardiografie, zátěžový test, plicní hypertenze, aktivita SLE