Transplantace jater (TJ) je od roku 1983 uznána za klinickou metodu léčby nemocných s tzv. „end stage liver disease“, tj. u závěrečné fáze jaterního onemocnění vylučující spontánní zhojení či dlouhodobě úspěšnou konzervativní terapii, ale nikoliv terminální stav. Proto je nejlépe indikovat k TJ nemocné v celkově dobrém stavu, u kterých je předpoklad, že by při konzervativní terapii svého jaterního onemocnění nepřežili více než 1 rok. U dospělých je nejčastější indikací selhání jater na podkladě virových hepatitid a cholestatických onemocnění, u dětí do 2 let atrézie žlučových cest, u starších převažují metabolické poruchy a fulminantní selhání. Zřídka je k TJ indikováno dítě se sekundárním postižením jater při cystické fibróze či jaterní malignitě. V současné době se ve světě provádí přibližně 8000 transplantací jater ročně, z toho jedna šestina u dětských příjemců. Oproti TJ u dospělých skýtá výkon u malého dítěte řadu úskalí. Tzv. splitování jater či přenos segmentu jater ze živého příbuzenského dárce patří k nejsložitějším chirurgickým technikám. Koncem devadesátých let minulého století se jednoroční přežívání po TJ ve vyspělých centrech pohybovalo v rozmezí 85–90 % při vysoké pravděpodobnosti výrazného zlepšení kvality života. V České republice se celkově ročně provádí 60–70 transplantací jater ve dvou centrech (Praha, Brno) se zcela srovnatelnými výsledky.

        Klíčová slova: transplantace jater, indikace, metoda, komplikace, současný stav.