Souhrn:
Portální hypertenze je definována jako vzestup tlakového gradientu mezi portální žilou a dolní dutou žílou nad
10 mm Hg. Základními faktory při vzniku portální hypertenze jsou zvýšení rezistence v intrahepatální cirkulaci,
zvýšení portálního průtoku a rozvoj hyperdynamického syndromu. Kromě strukturálních změn v jaterní tkáni
se v patogenezi portální hypertenze významně uplatňuje porucha funkce endotelu. Poškození funkce endotelu
u nemocných s portální hypertenzí vede ke snížení aktivity vazodilatačních, antiagregačních a antiadhezivních
působků (NO/EDRF, prostacyklin, CO) a zvýšení tvorby vazokonstrikčních a proliferačních látek (především
endotelinů) v intrahepatální cirkulaci. Na druhé straně dochází k převaze vazodilatačních faktorů ve splanchnic-
ké a systémové cirkulaci. Důsledkem je zvýšení intrahepatální cévní rezistence a portálního průtoku, následný
vzestup portálního tlaku a vznik hyperdynamické cirkulace. Poznání patofyziologických mechanismů u portální
hypertenze otevřelo nové možnosti farmakologické léčby. Cílem efektivní léčby portální hypertenze je trvalé
snížení portálního tlaku, které významně snižuje riziko komplikací, především riziko krvácení z jícnových
varixů. V léčbě se uplatňují látky s vazodilatačním a vazokonstrikčním efektem.
Klíčová slova:
portální hypertenze, endoteliální dysfunkce, vazoaktivní faktory, intrahepatální rezistence, hy-
perdynamická cirkulace, léčba portální hypertenze
|