Autor stručně shrnuje základní rysy léčebného působení alkylační látky, cyklofosfamidu, u autoimunitních onemocnění. Na příkladu lupusové nefritidy pak sleduje postupný vývoj způsobu podávání této látky od perorální kontinuální formy až k intermitentnímu intravenóznímu v současné době a uvádí důvody, které postupně vedly k jejímu zavedení jako určitého standardu. Dále autor hodnotí všechny další pokusy o využití tohoto léčebného režimu nejen u systémového lupus erythematodes, ale též u dalších onemocnění z tohoto okruhu, jako je polymyozitida/dermatomyozitida, difuzní sklerodermie, některé formy systémových vaskulitid, choroby Behçetovy a nakonec ojedinělé pokusy u primárních a sekundárních forem Sjögrenova syndromu. U všech těchto onemocnění se tento postup osvědčil zvláště při těžkých komplikacích v lokalizaci plicní či při postižení centrálního nervového systému. Všechny uváděné zkušenosti jsou doloženy mezinárodními literárními prameny nejčastěji z období 1990–2001. Současně jsou vzpomenuty některé důležité podrobnosti při aplikaci včetně kontraindikací a nežádoucích toxických projevů.

        Klíčová slova: cyklofosfamid, intravenózní pulzní forma, lupusová nefritida, systémové revmatické choroby