Organické nitráty, stejně jako digitalis, patří i dnes k nepostradatelným lékům. Jako první je u anginy pectoris použil T. L. Brunton, Tate a Murrel, který roku 1879 publikoval práci o jeho aplikaci při angině pectoris. Záhy bylo potvrzeno, že účinným hemodynamickým mechanizmem amylnitritu a nitroglycerinu je vazodilatace, a to především ve venózním řečišti. Snížením venózního návratu klesá enddiastolický tlak a objem v levé i pravé komoře a spotřeba kyslíku v myokardu. William Osler byl první, kdo navrhl užití nitroglycerinu u pacientů se srdeční insuficiencí „je-li jejich pulz tvrdý“, jak píše v prvním vydání své knihy „Principles and Practice of Medicine“ z roku 1892. O padesát let později zjistil L. Goldberg ve dvojitě slepé studii, že izosorbid dinitrát snižuje zřetelně krevní tlak u hypertoniků. Izosorbid dinitrát a izosorbid 5-mononitrát jsou nyní – stejně jako nitroglycerin – užívány s úspěchem u nemocných s namáhavou i klidovou anginou pectoris a u některých nemocných se srdeční insuficiencí. Depotní formy, zejména izosorbid 5-mononitrátu se osvědčují v chronické léčbě ischemické choroby srdeční k prevenci anginózních záchvatů, aniž by vedly k toleranci. V článku jsou shrnuty též základy chemie a farmakologie organických nitrátů a nitroprusidu sodného, i zásady jejich užití v praxi. Je třeba znovu zvážit vhodnost podání depotních nitrátů u izolované systolické hypertenze starých lidí a kriticky posoudit jejich indikaci u nemocných s chronickou srdeční slabostí, zejména s ohledem na současnou konkomitantní léčbu.

        Klíčová slova: nitráty, nitrity, nitroglycerin, izosorbid dinitrát, izosorbid 5-mononitrát, amylnitrit, nitroprusid sodný, tolerance, glyceroltrinitrát.