Souhrn: V práci se analyzuje v našich sociokulturních podmínkách svérázná epidemie sebevražedných pokusů o sebeupálení, někdy snad i spíše pokusů automutilačních, která vznikla po činu Jana Palacha. Od ledna do dubna 1969 se uskutečnilo celkem 29 takových činů. Celý soubor tvoří 25 mužů a čtyři ženy. Deset osob (devět mužů a jedna žena) podlehlo svým zraněním. Činy tří osob (vysokoškoláka Jana Palacha, středoškoláka Jana Zajíce a úředníka Evžena Plocka) mají nepochybně altruistický charakter, v daném případě byly motivovány politicky. Všichni tři v důsledku svých zranění zemřeli. Nebyli duševně nemocní, ani neměli výrazné poruchy osobnosti. Neholdovali alkoholu ani jiným drogám. Jan Palach nespáchal ze zoufalství sebevraždu, nechtěl zemřít. Počítal s bolestivým popálením a jako hořící pochodeň chtěl vyburcovat společnost k protestní akci proti určitým kolaborantským ústupkům vlády. Jan Zajíc a Evžen Plocek uskutečnili protestní sebevraždu sebeupálením. U 25 osob z celého souboru byla zjištěna určitá psychiatrická symptomatika, včetně víceletého abusu alkoholu. U nikoho z nich nebyla prokázána nadosobní motivace činu. Všichni o činu Jana Palacha věděli a jeho široká odezva ve společnosti zřejmě ovlivnila jejich volbu metody sebevražedného činu, i když se někteří z nich podle objektivních zpráv původně vyjadřovali, že se v tomto směru s Palachem neztotožňují. Někteří také dodatečně svého činu litovali.

        Klíčová slova: sociokulturní podmínky, automutilační pokusy, sebevražda sebepálením.