Forenzní psycholog R. A. Gardner popsal osm kritérií pro určení „syndromu zavrženého rodiče:“ 1. Nenávistná kampaň za degradaci rodiče. 2. Absurdní zdůvodňování této nenávisti. 3. Nepřítomnost ambivalence (černobílé hodnocení rodičů). 4. Fenomén nezávislého názoru, děti postižené syndromem zavrženého rodiče často uvádějí, že nechuť stýkat se s druhým rodičem je jejich vlastní. 5. Reflexivní podpora programujícího rodiče. 6. Nepřítomnost pocitu viny. 7. Vypůjčené scénáře (papouškování). 8. Rozšíření nepřátelství na členy původní rodiny zavrženého rodiče. Autoři ve vlastní studii 100 soudně znaleckých posudků ve sporech o děti z oboru psychiatrie a psychologie nacházejí častější psychické poruchy u dětí i jejich rodičů. Matky častěji brání stykům s nerezidenčním rodičem, otcové jsou v domácím prostředí častěji agresivní. Jednoznačné diagnostikování „syndromu zavrženého rodiče“ je ojedinělé, k popisu dynamiky vztahů rozvrácené rodiny jsou vhodnější běžně užívané diagnostické kategorie. Překlad do českého jazyka „syndrom odcizeného rodiče“ je přiměřenější než „syndrom zavrženého rodiče.“

        Klíčová slova: rozvod, syndrom zavrženého rodiče, rodičovský konflikt, narušování návštěv dětí, rodičovské soudní spory.