Konec 80. let a začátek 90. let minulého století byl v arytmologii charakterizován průkazem tzv. proarytmie, kdy léky, především antiarytmika, vyvolávaly závažné, často smrtící arytmie. Farmakoterapeutická skepse v léčení zvláště komorových arytmií byla provázena v téže době mocným rozvojem nefarmakologických způsobů léčby arytmií, především léčby implantabilními defibrilátory. Příčiny proarytmie byly identifikovány s rozvojem poznání genetického podkladu vrozeného syndromu dlouhého intervalu QT. Prvá mutace byla identifikována v roce 1991 a v dalších čtyřech letech mutace další. Mutované geny řídící syntézu iontových membránových kanálů způsobují poruchy fáze repolarizace akčního potenciálu. Jejich exprese na jednotlivých typech myocytů však není homogenní, nejvíce jsou postiženy „M“ buňky komorového myokardu. Tím vzniká disperze repolarizace, která současně s indukcí časné následné depolarizace zapříčiňuje vznik polymorfní komorové tachykardie -TdP. V 90. letech 20. století se množily zprávy o náhlé arytmické smrti u nemocných, kteří byli léčeni nekardiálními léky. Příčinou byly polymorfní komorové tachykardie spojené s dlouhým intervalem QT. Vznikl tak syndrom označovaný jako získaný syndrom dlouhého intervalu QT, jehož podkladem je lékem navozená zpomalená repolarizace myocytu. Zpomalení způsobí tytéž narušené membránové kanály, známé ze syndromu vrozeného LQTS. Velmi nízká frekvence těchto smrtelných komplikací je vysvětlována buď skrytou genetickou odchylkou nebo poruchou metabolizace léčebného preparátu, zvláště pak při vzájemné interakci léků obdobným způsobem metabolizovaných a obdobným způsobem ovlivňující funkci membránových kanálů. Zatím bylo identifikováno 60 molekul léků s proarytmickým potenciálem, avšak seznam pravděpodobně ještě není úplný.

        Klíčová slova: Antiarytmika - Proarytmie - Nefarmakologické způsoby léčby arytmií - Syndrom dlouhého intervalu QT - Polymorfní komorové tachykardie - Fáze repolarizace akčního potenciálu