Evokované otoakustické emise lze detekovat u většiny normálně slyšících osob. Standardně se používají v diagnostice periferních sluchových poruch a našly uplatnění i v audiolo- gickém výzkumu. Rozsáhlejší klinický výzkum je nepředstavitelný bez přímé návaznosti na experi - mentální modelování patologických stavů na laboratorních zvířatech. Autoři vypracovali metodiku vyšetření EOAE přístrojem ILO 92 u morčat. Bylo zjištěno, že odpověď značně závisí na parametrech měření. Pro vyšetření TEOAE u morčat je považována za nejvhodnější stimulace nelineárním klikem s intenzitami do 75 dB SPL a zprůměrňovací okénko 1,5 - 10 ms. Při vyšetření DPOAE autoři doporučují stimulaci intenzitami L1 = 55 dB SPL, L2 = 45 dB SPL, poměr frekvencí f2/f1 = 1,209. Intravitální původ takto získaných odpovědí EOAE byl ověřen pomocí pokusů post mortem. TEOAE vyvolané klikem o intenzitě 74,4 dB SPL byly nevýbavné již 1 minutu, DPOAE 55/45 za tři minuty po vyhasnutí respirace. Naopak DPOAE vyvolané primáry 70/70 přetrvávaly ještě nejméně 14 minut po vyhasnutí srdeční akce. Autoři dále na souboru sedmi morčat zjistili, že kontralaterální akustická stimulace širokopásmovým šumem o intenzitě 61 dB SPL má srovnatelný efekt na TEOAE jako elektrická stimulace kontralaterálního okrouhlého okénka. Došlo k supresi amplitudy TEOAE v průměru o 0,87 ± 0,55 dB, resp. 0,79 ± 0,87 dB. Elektrická stimulace ipsilaterálního colliculus inferior neměla signifikantní vliv. Možnost suprese TEOAE kontralaterální elektrickou stimulací okrouhlého okénka představuje model vhodný k výzkumu funkce eferentního systému.

        Klíčová slova: evokované otoakustické emise, kontralaterální akustická a elektrická suprese, morče.