Souhrn:
Před padesáti lety uveřejnila Sedláčková (1955) dosud nepopsaný syndrom vývojového zkrácení
měkkého patra s doprovodnou otevřenou huhňavostí, sdružený s typickým vzhledem obličeje a utvářením
rukou a dále s opožděním vývoje intelektu. Později připojila případy s vrozenými srdečními vadami a submukózními
rozštěpy. Shprintzen a spol. (33) označili svá pozorování podobná syndromu Sedláčkové (jen rozšířená
o zjevné rozštěpy patra) jako „nový“ velo-kardio-faciální syndrom (VCFS) – Shprintzenův syndrom
Dokázali však později genetický původ tohoto mikrodelečního syndromu 22q 11.2. Vrtička, Fokstuen a spol.
kontrolovali 20 pacientů původně diagnostikovaných jako velofaciální hypoplázii (syndrom Sedláčkové),
z nichž 8 trpělo vrozenými srdečními vadami, 16 opožděním vývoje intelektu a 4 pozdními psychózami. Při
genetickém vyšetření zjistili stejnou etiologii, a tím dokázali totožnost obou syndromů.
O trvalém a vzrůstajícím významu VCFS svědčí početné ORL, foniatrické a logopedické publikace posledních
patnácti let, zdůrazňující nutnost podrobných vyšetření, soustavné léčby a genetických porad jako prevenci
dalších těžkých dědičných změn.
Klíčová slova:
syndrom Sedláčkové, Shprintzenův syndrom, velo-kardio-faciální syndrom, deleční syndrom
22q11.2, velofaciální hypoplázie.
|