Souhrn:
Inzulinová rezistence (IR) je fenomén, který spojuje řadu závažných „civilizačních“ onemocnění
sdružovaných v rámci Reavenova metabolického syndromu. V této práci bychom chtěli popsat
tzv. „paradox inzulinové rezistence“ - paradoxní nález nedostatečného působení inzulinu v labo-
ratorně navozených podmínkách při opačném nálezu za „obvyklých“ podmínek. Diabetes mellitus
2. typu (s obezitou) charakterizuje přeplnění buněk energeticky bohatými látkami. Nízký energe-
tický výdej, nedostatek fyzické námahy u těchto osob má za následek vývoj regulačních mechanis-
mů, které omezují další příjem živin (glukózy) z krve do buněk. V dalších fázích onemocnění je
neúměrně vysoký příjem glukózy do buněk tukové tkáně a svalu zabezpečen díky vysokému kon-
centračnímu spádu, hyperglykémii a hyperinzulinémii. Navození „srovnatelných“ podmínek při
clampových studiích má za následek získání paradoxních výsledků: Při relativní hypoglykémii
a hypoinzulinémii (oproti obvyklým podmínkám) přijímají tkáně diabetika vlivem regulačních
mechanismů menší množství glukózy, než tkáně nediabetika (ačkoli za obvyklých podmínek je
příjem glukózy vyšší). Tento jev nazýváme „paradox inzulinové rezistence“. Pro velkou část pa-
cientů platí: IR lze vyvolat pouhým udržováním hyperinzulinémie, lze ji minimalizovat snížením
příjmu živin a zvýšením fyzické námahy. Odlišení pacientů, u kterých je IR sekundárním regu-
lačním dějem, patří k zásadním úkolům lékaře. Jen pacienti, kteří trpí primární poruchou funkce
inzulinu, primární IR a skutečným nedostatkem inzulinu, by měli být léčeni podáváním hyperin-
zulinemizujících léků. Je otázkou, nakolik je vhodné podávání těchto léků pacientům, kteří trpí
poruchou životního stylu a jsou ohroženi komplikacemi souvisejícími s hyperinzulinismem.
Klíčová slova:
Diabetes mellitus 2. typu - Inzulinová rezistence - Hyperinzulinismus - Obezita.
|