Z klinických a experimentálních prací vyplývá, že některé svaly mají zřetelnou predilekční tendenci k útlumovým projevům (hypotonii, oslabení, hypoaktivaci), u jiných svalů naopak sledujeme tendenci k hypertonii a svalovému zkrácení. Vysvětlení pro vznik systémově uspořádaných svalových dysbalancí vychází z existence dvou svalových systémů – tonického a fázického. V práci poukazujeme na funkční rozdíl mezi oběma systémy z pohledu jejich časového řazení do držení těla, tj. v jejich posturální integraci. Svaly, které inklinují k oslabení, tzv.svaly fázické, jsou ve své posturální funkci (z pohledu zajišťování držení) z fylogenetického, resp.ontogenetického hlediska mladší než svaly s tendencí ke kontrakturám. Svou posturální funkcí jsou také vázány na vývojově mladší morfologii skeletu, kterou zároveň podmiňují ve vývoji. Vedle systémového uspořádání dysbalancí mezi svaly s ontogeneticky starší a mladší posturální funkcí existují ještě systematizovaná zřetězení mezi lokálními změnami svalového napětí, tj.mezi trigger points. Jejich vznik lze hypoteticky předpokládat na základě kontroly nocicepce. Pro stereotypii v jejich uspořádání se jako klíčová jeví otázka svalových smyček. V našem přístupu tvoří základ pro stanovení svalového zřetězení, a tím pro systematizaci v uspořádání trigger points, kineziologie posturální ontogeneze a její vztah k programu lokomočního vzoru. Zařazením funkce svalů do programu lokomočního modelu je možné definovat nový pohled na uspořádání svalových řetězců, a tím systematizovat reflexní propojenost trigger points. V daném kontextu hovoříme o ochranných posturálních vzorech.

        Klíčová slova: svalová dysbalance, tonický systém, fázický systém, vývojová kineziologie