Souhrn:
Diabetes mellitus 2. typu je charakterizován jak inzulinovou deficiencí, tak především inzulinovou rezistencí. Pacienti, u nichž se nepodaří dosáhnout úspěchu během 4 - 12 týdnů optimalizací
životosprávy, jsou kandidáty terapie pomocí PAD. V současnosti se diskutují tyto hlavní skupiny
PAD: inzulinové sekretagogy (deriváty SU a methiglinidové deriváty), biguanidy (Metformin), inhibitory alfa-glukozidázy (akarbóza, miglitol) a inzulinové senzitizátory (thiazolidindiony). Tradiční terapie SU zlepšuje hladiny plazmatického inzulinu uvolňováním inzulinu z pankreatu. To
klade další stres na B-buňku a funkce těchto buněk nezvratně klesá. Biguanidy, jako metformin,
jsou účinné látky pro snížení glykémie, avšak jsou spojeny s problémem tolerability a jsou u některých diabetiků kontraindikovány. Nový přístup k terapii diabetes mellitus 2. typu představují
thiazolidindiony, inzulin-senzitizující látky, jejichž molekulární základ působení je cestou aktivace PPARg-nukleárního receptoru s následnou změnou v expresi genů podílejících se na metabolismu sacharidů a lipidů.
Klíčová slova:
Perorální antidiabetika - Diabetes 2. typu - Inzulinová rezistence - Deriváty sulfo-
nylurey - Glinidy - Metformin - Inhibitory alfa-lukozidáz - Thiazolidindiony
|