Tyreopatie postihují nejméně 5 % populace s věkovým nárůstem a podstatně častějším výskytem u žen. Nejčastěji jsou autoimunitního původu, z nedostatku jodu a růstu nádorů. Diagnostika zahrnuje 1) posouzení lokálního nálezu, 2) posouzení tyreoidální funkce, 3) určení etiopatogeneze a biologické povahy. Základem je anamnéza a klinické vyšetření, z pomocných metod funkčního vyšetření je nejdůležitější stanovení TSH (tyreotropního hormonu), FT4 (volného tyroxinu), FT3 (volného trijodotyroninu). K posouzení lokálního nálezu je nejdůležitější ultrasonografie, k průkazu autoimunity stanovení tyreoidálních protilátek (proti peroxidáze, tyreoglobulinu a TSH receptoru). Cytologické vyšetření je jediným spolehlivým průkazem malignity, vyšetření tyreoglobulinu je cenné pro sledování léčby nádorů. Základní principy léčby jsou propracované, ověřené a dostupné, přitom je nutno přihlížet k povaze choroby, věku nemocného, polymorbiditě a její medikamentozní léčbě. Zvláštní péči vyžaduje léčba v gravidi-tě."Vetšinu tyreopatií je možno léčit ambulantně. Spolupráce endokrinologa a praktického lékaře je nezbytným předpokladem úspěšné diagnostiky a léčby tyreopatií.

        Klíčová slova: štítná žláza, diagnostika, terapie, hypertyreóza, tyreotoxikóza, struma, tyreoiditida.