Prvotním cílem terapie nemocných s akutní myeloidní leukémií (AML) je navodit remisi nemoci a zabránit relapsu. Ačkoliv kompletní remisi se podaří navodit u 60–80 % pacientů s AML, u mnoha z nich nemoc relabuje a nemocné usmrcuje. Proto, je-li remise navozena, je nutná další intenzivní terapie. U mladších nemocných máme tři hlavní možnosti, jak remisi udržet: intenzivní postremisní chemoterapii (bez jasného závěru byly zkoušeny postremisní cykly chemoterapie různé intenzity), autologní transplantaci krvetvorných buněk a transplantaci alogenní. Alogenní transplantace krvetvorných buněk může vyléčit nejvíce nemocných. Pacienti s nemocí standardního rizika jsou léčeni alogenní transplantací tehdy, mají-li pro dárcovství vhodného sourozence. Pacienti s nemocí vysokého rizika bývají transplantováni od nepříbuzných dárců, nemají-li vhodného příbuzného dárce. Transplantace možná není nutná u AML nízkého rizika. Bohužel ještě i dnes je problémem vysoká mortalita alogenních transplantací. Role nemyeloablativních transplantací a transplantací krvetvorných buněk z periferní krve (PBSC) u AML není dosud zcela vyjasněna. Hlavním důvodem pro rostoucí oblibu transplantací PBSC je rychlejší obnova krvetvorby po této transplantaci ve srovnání s kostní dření. Transplantace PBSC ale může být na druhou stranu spojena s vyšší incidencí a závažností akutní nemoci štěpu proti hostiteli. V terapii AML panuje mnoho nejasností. Zatímco během posledních desetiletí směřoval vývoj léčby AML ke zvyšování intenzity všech částí terapie, v poslední době díky rostoucím poznatkůmo biologii této nemoci (cytogenetika, molekulární genetika) jsou hledány léčebné přístupy uzpůsobené jednotlivým rizikovým skupinám, přístupy mnohem efektivnější.

        Klíčová slova: akutní myeloidní leukémie, prognostické faktory, terapie