Zúžení hrtanu a průdušnice u dětí
Janoušek P., Kabelka Z., Marková M.
Klinika ušní, nosní a krční 2. LF UK a FN Motol, Praha, Subkatedra dětské otorinolaryngologie IPVZ, Praha, přednosta doc. MUDr. Z. Kabelka |
|
Souhrn:
Úvod: Zúžení dýchacích cest členíme podle délky trvání a rychlosti vzniku na akutní a chronickí; podle
etiologie na vrozené a získané stenózy. Traumaticky vzniklá zúžení označujeme jako striktury.
Anatomicky dělíme zúžení na intramurální a extramurální. Z hlediska odlišnosti léčby u dětí rozebíráme
zkušenosti s diagnostikou a léčbou chronických intramurálních subglotických stenóz a chronických
intramurálních stenóz krční části průdušnice v samostatném sdělení. Případy nejsou časté a v literatuře
se objevují pouze soubory koncentrované na specializovaných pracovištích. K epidemiologii se nelze
tedy přesně vyjádřit. Mezi hlavní diagnostické postupy patří endoskopické vyšetření, nejlépe rigidní
laryngotracheobronchoskopií v celkové anestezii, doplněnou údaji zobrazovacích metod. Léčba se řídí
rozsahem a etiologií zúžení. Ke všem pacientům je třeba přistupovat individuálně jak z hlediska věku, tak
pro častou přítomnost přidružených onemocnění, a proto v této oblasti nelze vytvořit jednoznačně platné
„doporučené postupy“.
Materiál a metodika: Ve zvoleném 5letém období 2001-2005 jsme na Klinice ušní, nosní a krční 2. LF
UK a FNM léčili 87 pacientů, u nichž jsme diagnostikovali zúžení dýchacích cest. U 57 pacientů se jednalo
o subglotické zúžení; z nich bylo 8 kongenitálních, ostatní byly získané. Tíži zúžení jsem hodnotili klasifikací
podle Myera. U 20 pacientů jsme diagnostikovali málo významné zúžení I. stupně, z nichž u 3 byla
zjištěna malignita, pro kterou byli operováni, ostatních 17 jsme pouze sledovali. U dalších 67 pacientů
byla zjištěna různě závažné postižení II. - III. stupně. 24 pacientů jsme dilatovali bužiemi, 12 pacientů podstoupilo
balónkovou dilataci. Operační výkon jsme indikovali u 34 pacientů. 8 pacientů jsme operovali
endoskopicky, 26 z otevřených přístupů.
Výsledky: Ze 34 operovaných pacientů má 14 endoskopicky jen nevýznamné zúžení dýchacích cest, nebo
malé nerovnosti. Tito pacienti mohou vést svůj život víceméně bez omezení. Jejich další prognóza je však
ovlivněna základním onemocněním. 8 pacientů pokračuje v léčbě - v programu balónkových dilatací.
Dlouhodobými nosiči kanyly zůstává 12 pacientů. 3 jsou plánováni k chirugickému řešení, ostatním by byl
výkon z podstaty základního onemocnění neprospěšný ( centrální postižení dýchání, myopatie). Tři pacienti
zemřeli na komplikace základního onemocnění – těžké centrální postižení.
Závěr: Léčba chronických stenózujících procesů dýchacích cest u dětí je složitou kapitolou dětské otorinolaryngologie,
jednak pro častý výskyt komorbidit, jednak z hlediska potřeby postupného zvětšování
průměru dýchací trubice, která je v protikladu s tendencí jizvení. Péče o tyto pacienty musí být proto
zajištěna multidisciplinárně s ohledem na další onemocnění, jimiž tito pacienti trpí. Na našem pracovišti
máme dobré zkušenosti s léčbou založenou v první řadě na dilatacích balónkovými sondami, případně
bužijemi - především u středně závažných stenóz. Chirurgická léčba je zvažována tam, kde dilatace
k vyřešení problému nestačí.
Klíčová slova:
stenóza, striktura, hrtan, průdušnice, děti .
|