Paranoidní syndrom je velmi často užívaný pojem, který se odvozuje od řeckého slova paranoia, znamenající šílenství. Jeho obsahem není jen pouhá vztahovačnost, nýbrž i řada povahových projevů jako je hostilita, sklon k agresi, zlostnost, chybění smyslu pro humor, pocity nadměrné důležitosti vlastní osoby a sklon k obviňování. Tyto vlastnosti se vyskytují i v rámci normální psychologie a klinického významu nabývají až vystupňováním intenzity a nápadnosti; exogenní vlivy hraji při rozvoji paranoidity zřejmě méně závažnou roli. Z biologických faktorů se uplatňují jak onemocnění psychiatrická, včetně poruch organicky podmíněných, tak onemocnění somatická. Významná je nedoslýchavost nebo dlouhodobé zneužívání alkoholu a psychostimulancií. Z dynamických faktorů se největší důležitost připisuje mechanismu projekce. Z hlediska vývojové psychologie se uvádí, že paranoidita mohla pomáhat při přežití jedince. Klinicky nevýznamné známky vztahovačnosti se mohou objevit v důsledku neobvyklé situace. Nabude-li paranoidní reakce klinické závažnosti, musíme zvažovat možný rozvoj bludu. Současná nomenklatura uvádí již jen dvě jednotky s označením paranoidní – schizofrenii a specifickou poruchu osobnosti. Pojmu paranoidní by se mělo užívat pouze pro označení patologického stavu a neoznačovat jím prchavé reakce zvýšené ostražitosti a vztahovačnosti.

        Klíčová slova: paranoidní syndrom, paranoidní reakce, paranoický vývoj, biologické příčiny vzniku paranoidity, vztahovačnost, mechanismus projekce, vytváření bludu, paranoidní poruchy v MKN-10.