Autor, klinický psycholog a fi lozof, v eseji tematizuje tři otázky, které jsou v etapě stáří nejpalčivější, protože bývají situačním rámcem utrpení a nemoci, ale i běžnou součástí existenciálních pocitů u zdravých starých lidí. K tomu, aby exemplárně své názory ilustroval, si autor vybral biografi e a názory Friedricha Nietzsche (1844 . 1900), který měl lues a psychózu, a v jeho básnicko-fi lozofi ckém spise „Tak pravil Zarathustra“ se mu podařilo geniálním způsobem tyto názory vyjádřit stejně jako v poezii. Nietzsche hledal podobně jako další dva protagonisté eseje Imanuel Kant (1724 - 1804) a F. M. Dostojevský (1821 - 1881) odpovědi na otázky, které přes všechno své odmítání museli akceptovat (též T. G. Masaryk (1850 - 1937) se cítil ve vysokém věku osamělým). Autor polemizuje s Kantovým kategorickým imperativem jako snahou po tom, aby se lidé přizpůsobili průměru. Konkrétně je například doložena progredující demence u Kanta z jeho korespondence, osamělost a utrpení Dostojevského, který trpěl epilepsií typu GM, a svoje stavy projíkoval do hrdinů svých románů. Autor varuje před falešným soucitem, který pacienti obvykle vycítí, a klade si po třicetileté praxi otázku, zdali jsou profesionálové na tyto otázky dostatečně připraveni. Soucit může být dotěrný a vyděračský, autor soudí, že by mělo být konkrétně uplatňováno heslo z Mezinárodního roku stáří 1999: Svět patří všem generacím.

        Klíčová slova: stáří, bolest, utrpení, osamělost, I. Kant, F. M. Dostojevský, F. Nietzsche.