Vyšetření EKG patří k základním postupům v péči o pacienty se srdečním selháním. Studie Euroheart Survey sledovala údaje a léčbu hospitalizovaných pacientů s chronickým srdečním selháním (CHSS) a zúčastnilo se jí 116 nemocnic z 25 evropských zemí a celkem byla zkontrolována dokumentace od 45 993 pacientů propuštěných z interních oddělení. Novou fibrilaci síní či supraventrikulární tachykardii mělo 25,3 % nemocných, chronickou fibrilaci síní mělo 23 %. Bradyarytmie se vyskytovala v 10,8 %, pacemaker u 8,5 % pacientů. Komorové arytmie byly přítomny v 8,4 %, implantabilní kardiovertor-defibrilátor u 1,5 %. Synkopu udávalo 15 % a arytmická smrt byla popsána v 1,83 %. Pacienti se srdečním selháním mají vysokou incidenci komorových arytmií. Odhaduje se, že asi 40 - 50 % úmrtí u pacientů s CHSS je spojeno s náhlou smrtí nebo arytmií.Velké klinické studie sledují výskyt a ovlivnění náhlé smrti jako jeden z ukazatelů léčby. Nejenom poruchy rytmu, ale také poruchy komorového vedení mohou být rizikovým faktorem přežívání u pacientů s CHSS. V italském registru srdečního selhání bylo vyšetřeno 5517 pacientů. Kompletní blok levého Tawarova raménka (BLTwR) byl přítomen u 25,2 % pacientů, zatímco kompletní blok pravého raménka (BPTwR) u 6,1 %. Pacienti se lišili v příčině CHSS: skupina s BLTwR měla častěji dilatační kardiomyopatii, ICHS měli naopak častěji pacienti bez bloku. Skupiny se také lišily v tíži onemocnění. Pacienti s BLTwR měli vyšší prevalenci srdeční slabosti NYHA III a IV (32,8 % vs. 26,4 %, p < 0,001), nižší systolický krevní tlak, častěji třetí srdeční ozvu (34,2 % vs. 22,2 %, p < 0,001), kardiomegalii určenou jako kardiothorakální index větší než 0,55 (63,2 % vs. 55 %, p < 0,04). Během ročního sledování zemřelo 11,9 % pacientů, z nichž u 46 % byla smrt hodnocena jako náhlá. Ti, kteří měli BLTwR, měli roční mortalitu 16,1 % oproti 10,5 % těch, kteří blok neměli. Náhlou smrtí zemřelo 5,5 % pacientů z celého souboru a opět vyšší byla četnost náhle smrti s BLTwR 7,3 % vs. 4,9 %. Riziko se dále zvyšuje při současné fibrilaci síní. Po srdeční transplantaci má rovněž EKG svůj význam pro odhalení akutní rejekce. Při biatriální operační technice mohlo docházet k dysfunkci sinusového uzlu jeho přímou alterací. Později pak vznikají nejrůznější bradyarytmie. Posledních 10 let se používá modifikace operační techniky. Při užití bikavální metody došlo k eliminaci bradykardických komplikací po srdeční transplantaci. Nutnost kardiostimulátoru v případě biatriální techniky je udávána od 5 do 15 %, zatímco v případě bikavální techniky není prakticky nutná. Jako je u CHSS nepříznivým prognostickým znamením přítomnost bloku levého Tawarova raménka, u srdeční transplantace je to naopak vznik bloku pravého Tawarova raménka. Příčina jeho vzniku se připisuje chirurgickému či teplotnímu poškození nebo je také spojována s různým stupněm dysfunkce pravé komory a větším počtem rejekcí. Jeho přítomnost je rovněž spojena s horším jednoročním přežíváním (74 % vs. 92 %, p < 0,03). Závěr: EKG si zachovává i v současné moderní době své místo nejenom v diagnostice stavů, které k srdečnímu selhání vedou, ve sledování poruch rytmu a vedení, ale má také svůj význam prognostický. Své místo ve stejných oblastech jako u srdečního selhání, tedy v diagnostice i prognóze, má i u srdeční transplantace.

        Klíčová slova: EKG - Srdeční selhání - Srdeční transplantace