Lokální používání adrenalinu je standardní součástí endonazálních operací, cílem jeho užití je omezení slizničního krvácení při operaci. Adrenalin je používán zpravidla ve směsi s místním anestetikem, je aplikován buď povrchově (topicky) na tamponech nebo pomocí injekční infiltrace sliznice. Použití adrenalinu může být provázeno vážnými systémovými komplikacemi. Autoři popisují dva případy mladých zdravých žen, u kterých došlo po infiltraci sliznice anestetikem s adrenalinem k fibrilaci komor. Systémové účinky adrenalinu ovlivňuje řada faktorů - koncentrace a množství podaného adrenalinu, způsob vedení celkové anestezie, celkový stav a přidružená onemocnění nemocného. Při injekční infiltraci sliznice jsou účinky adrenalinu systémovější než při jeho povrchové aplikaci. K infiltraci jsou nejčastěji doporučovány roztoky o koncentraci adrenalinu 1:100 000, k povrchové anemizaci roztoky o koncentraci 1:1000 - 1:20 000. Jednotlivá dávka adrenalinu by neměla přesáhnout množství 0,1 mg, celková pak 0,3 mg. Adrenalin by měl být používán pouze u dobře monitorovaných pacientů a anestezie by měla být dostatečně hluboká. Z vedení anestezie by měl být vyloučen halotan, který potencuje arytmogenní účinky adrenalinu, preferována by měla být moderní inhalační anestetika jako izofluran a sevofluran, nebo anestetika intravenózní. Autoři používají k povrchové anemizaci u endonazálních operací oxymetazolin (Nasivin), dále roztok adrenalinu 1:10 000, k infiltraci sliznice roztok adrenalinu 1:100 000. Přípravky si nechávají připravovat v lékárně v lahvičkách po 10 ml a oba roztoky jsou z důvodu bezpečnosti barevně odlišeny. Příprava různě koncentrovaných roztoků aplikací kapek neředěného adrenalinu do anestetika na operačním sále může být zatížena chybou, a proto ji autoři nedoporučují.

        Klíčová slova: adrenalin, koncentrace, systémové nežádoucí účinky, celková anestezie, rizika použití.