Trepanace lebky je starobylý chirurgický výkon, který byl prováděn na celém světě od neolitu do dnešních dob. Nejstarší nález trepanované lebky pochází z doby před 7000 lety. Různé metody trepanací (škrábáním, řezáním, vrtáním a vykružováním) se používaly z terapeutických i rituálních důvodů, především u mužů. Pravděpodobnost přežití výkonu se pohybovala mezi 25 a 75 %, riskantní byla metoda vrtání vč. vykružování, a především řezání. U tří trepanovaných lebek, které pocházejí z kolekce Hrdličkova muzea člověka Univerzity Karlovy, byla provedena makroskopická, CT a histopatologická analýza, která ukázala dva typy defektu. U prvého typu jsou okraje otvoru zaoblené a v různém stupni překryté kortikální vrstvou stejné struktury jako vnitřní i zevní povrch okolní kosti. Takové případy představují výsledek hojení defektu u osob, které výkon přežily a rána se překryla nově vytvořenou kortikální kostí (lebka č. 1). Nelze však vyloučit kongenitální původ obdobných defektů. Druhý typ defektu, bez překrytí okrajů trepanační rány kortikální kostí a s viditelnou diploe, mohl být způsoben postmortální trepanací za magickým účelem, nebo úmrtím pacienta během či krátce po operaci, kdy reparační proces byl příliš krátký k vytvoření nové kortikální vrstvy (lebka č. 2 a 3).

        Klíčová slova: