Peritoneální dialýza je metoda náhrady funkce ledvin, která se ve světě a v posledních letech i u nás uplatňuje ve stále větším měřítku. Limitujícím faktorem dlouhodobého užití peritoneální dialýzy je uchování funkce pobřišnice jako dialyzační membrány. K poškození anatomické a funkční integrity peritoneální membrány může dojít při těžké nebo rekurující peritonitidě, ale i u nemocných bez anamnézy peritoneální infekce, pravděpodobně v důsledku kontaktu pobřišnice s bioinkompatibilním dialyzačním roztokem.V souvislosti se stu- diem strukturálních a funkčních změn peritoneální membrány byla velká pozornost věnována cytokinům. Hlavním zdrojem cytokinů v peritoneální dutině jsou makrofágy, mezoteliální buňky a fibroblasty. Cytokiny se při peritoneální dialýze uplatňují jednak při obraně proti vzniku infek- ce pobřišnice, jednak v jejím průběhu. V důsledku svých biologických účinků mohou cytokiny ovlivňovat permeabilitu peritoneální membrány a tedy i účinnost peritoneální dialýzy. Cytokiny jsou rovněž uvolňovány při kontaktu pobřišnice s dialyzačním roztokem a mohou proto být užity při studiu bio(in)kompatibility. Změny hladin cytokinů mohou být studovány při klinickém pro- vádění peritoneální dialýzy v dialyzačním roztoku vypuštěném z peritoneální dutiny, ve tkáňo- vých kulturách a v pokusu na zvířeti. Účinky cytokinů jsou ovlivňovány působením jejich solubilních receptorů a antagonistů. K objasnění úlohy antagonistů cytokinů a jejich solubilních receptorů je zapotřebí dalších studií.

        Klíčová slova: Peritoneální dialýza - Cytokiny - Biokompatibilita - Dialyzační roztok.