Portální hypertenze je definována jako vzestup tlakového gradientu mezi portální žilou a dolní dutou žílou nad 10 mm Hg. Základními faktory při vzniku portální hypertenze jsou zvýšení rezistence v intrahepatální cirkulaci, zvýšení portálního průtoku a rozvoj hyperdynamického syndromu. Kromě strukturálních změn v jaterní tkáni se v patogenezi portální hypertenze významně uplatňuje porucha funkce endotelu. Poškození funkce endotelu u nemocných s portální hypertenzí vede ke snížení aktivity vazodilatačních, antiagregačních a antiadhezivních působků (NO/EDRF, prostacyklin, CO) a zvýšení tvorby vazokonstrikčních a proliferačních látek (především endotelinů) v intrahepatální cirkulaci. Na druhé straně dochází k převaze vazodilatačních faktorů ve splanchnic- ké a systémové cirkulaci. Důsledkem je zvýšení intrahepatální cévní rezistence a portálního průtoku, následný vzestup portálního tlaku a vznik hyperdynamické cirkulace. Poznání patofyziologických mechanismů u portální hypertenze otevřelo nové možnosti farmakologické léčby. Cílem efektivní léčby portální hypertenze je trvalé snížení portálního tlaku, které významně snižuje riziko komplikací, především riziko krvácení z jícnových varixů. V léčbě se uplatňují látky s vazodilatačním a vazokonstrikčním efektem.

        Klíčová slova: portální hypertenze, endoteliální dysfunkce, vazoaktivní faktory, intrahepatální rezistence, hy- perdynamická cirkulace, léčba portální hypertenze