Cíl práce: Zhodnocení změn ventilačních parametrů, plicní mechaniky, kardiovaskulární stability a tělesné teploty v průběhu laparoskopických výkonů, zvláště u dětí nižších věkových a hmotnostních skupin. Typ studie: Prospektivní observační studie. Místo: ARO a COS Fakultní nemocnice Brno, pracoviště Dětská nemocnice. Pacienti: 40 dětí (26 hochů, 14 dívek) indikovaných k laparoskopickým výkonům. Průměrný věk byl 69,55 měsíců (od 1 měsíce do 18 let), průměrná hmotnost 23,93 kg, průměr ASA 1,85. Metoda: Po obvyklé perorální premedikaci cca 1 hodinu před výkonem (resp. intramuskulární cca 30 minut před výkonem) byla anestezie vedena i.v. infuzí alfentanilu (Rapifen) nebo bolusy fentanylu se zlomkem procenta izofluranu, relaxace byla zajištěna atracurinem (Tracrium) či vecuroniem (Norcuron). Pacienti byli napojeni na objemově řízenou ventilaci, parametry ventilátoru byly během výkonu měněny v závislosti na průběžně měřeném CO2 ve vydechovaném vzduchu (EtCO2). Zaznamenávali jsme nastavení ventilátoru a parametry plicní mechaniky (dechový objem, dechovou frekvenci, minutový objem, tlaky v dýchacích cestách, compliance respiračního systému a EtCO2), dále kardiovaskulární parametry a tělesnou teplotu. Po celou dobu byla monitorována pulzním oxymetrem periferní saturace (SpO2) na horní i dolní polovině těla. Průměrné hodnoty sledovaných veličin po úvodu do anestezie, po zavedení kapnoperitonea a po exsuflaci dutiny břišní jsme porovnali párovým t-testem. Výsledky: Průměrná délka operace byla 57 minut, vlastní kapnoperitoneum trvalo průměrně 44 min ut. Průměrná délka anestezie vyšla 85,2 minut. Po insuflaci CO2 byla zvýšena nastavená dechová frekvence (RR – 21,00/min vs 23,73/min, p < 0,01), dechový objem (Vt) se snížil (8,93 ml/kg vs 8,68 ml/kg), ale minutový objem (MV) vzrostl (3,96 l/min vs 4,26 l/min). Statisticky významné bylo zvýšení tlaků v dýchacích cestách: vrcholový inspirační tlak (PIP – 13,53 vs 17,33 cmH2O, p < 0,01), střední tlak (Paw – 5,95 vs 7,02 cmH2O, p < 0,05). Po exsuflaci se všechny parametry vrací k výchozím hodnotám. Přes zvýšení minutové ventilace po zavedení kapnoperitonea došlo ke vzestupu EtCO2 (4,81 vs 5,31 kPa, p < 0,01), mírnější vzestup trvá i po exsuflaci (4,98 kPa, p < 0,05). Compliance respiračního systému logicky kles la po insuflaci (0,68 vs 0,53 ml/cmH2O/kg, p < 0,01), po zrušení kapnoperitonea se vrátila k normě. Kardiovaskulární změny se projevily statisticky významným zvýšením systolického (sBP – 105 vs 119 mmHg, p < 0,01) i diastolického (dBP – 59 vs 73 mmHg, p < 0,01) tlaku. Mírný pokles srdeční akce (HR – 117 vs 112/min) nebyl statisticky významný. SpO2 na horní i dolní končetině se pohybovala ve všech případech v rozmezí 98 – 100 %, odchylky mezi oběma nebyly zaznamenány. Tělesná teplota po insuflaci studeného CO2 dle očekávání klesá v rektu více než v dutině ústní, změny však nejsou statisticky významné. Po ukončení kapnoperitonea opět stoupá. Závěr: Kapnoperitoneum významně ovlivňuje respirační i kardiovaskulární funkce u dětských pacientů. Pro udržení normokapnie byla vždy nutná změna ventilačního režimu ve smyslu zvýšení minutové ventilace. Neprokázali jsme statisticky významný pokles tělesné teploty.

        Klíčová slova: kapnoperitoneum – ventilační parametry – plicní mechanika – kardiovaskulární stabilita – tělesná teplota – děti