Souhrn:
Thiazidová diuretika byla uvedena do praxe v roce 1959 a zaujala první místo v léčbě srdeční insuficience
a hypertenze. Základní mechanizmus účinku thiazidových diuretik spočívá v blokádě reabsorpce
natria v horním segmentu distálního tubulu. Dochází ke zvýšení diurézy redukcí intravaskulárního objemu,
a tím ke snížení předtížení. Při vystupňované, silné diuréze může dojít ke kritickému poklesu minutového
objemu, k hypovolémii, hypotenzi a k synkopám. Dehydratace může být provázena těžkou poruchou
vodně- minerální rovnováhy. Při podávání velkých dávek kličkových diuretik, která mají stejný
mechanizmus účinku lokalizovaný ve vzestupném raménku Henleovy kličky, dochází ke stejnému stavu.
Navíc podávání saluretik aktivuje RAAS – proto je správné podávat diuretika v nejmenších účinných
dávkách. Při neúčinnosti dosavadní terapie je třeba diuretikum vyměnit, nebo kombinovat s jiným preparátem;
u saluretik přidání diuretik šetřících kalium nebo zařazení přestávky a podání preparátu, který
vyrovná metabolickou poruchu – např. při neúčinnosti furosemidu se spironolaktonem podání acetazolamidu.
Při dlouhodobém podávání saluretik je častá hypokalémie a hyponatrémie, při jejich kombinaci
sACE-inhibitory a spirolaktonem dochází častěji než dříve k hyperkalémii. Při dlouhodobé léčbě dochází
k reaktivní reabsorpci natria a diuretický efekt se ztrácí. Aby se předešlo této „rezistenci na diuretika“,
je nutná restrikce soli, snížení tělesné námahy a je třeba zcela vyloučit užívání NSAID, zejména
pyrazolonových derivátů, které silně retinují natrium a přispívají k retenci vody. Vedle přehledu současně
užívaných diuretik je v článku též podán přehled distribuce tělesné vody a poměru intra- a extracelulární
tekutiny ve vztahu ke změnám vodně-minerálního metabolizmu.
Klíčová slova:
diuretika, acetazolamid, spironolakton, triamteren, intermitentní diuretická léčba,
tělesné tekutiny.
|